Not My Type - Stony [1]

Jasný buddy? ✅

Tony's pov

Netrvalo dlouho a Steve začal zhluboka oddychovat. Mně se tak rychle usnout nepodařilo. Ležel jsem na zádech a sledoval jsem mírně osvícený strop. Hlava mě bolela z miliardy myšlenek. Každá z nich chtěla, abych jí věnoval pozornost. 

Otočil jsem hlavu na Capa a okamžitě se mi vykouzlil úsměv. Opravdu je roztomilý, když spí. Stále mě držel za ruku a tím mě znervózňoval. Prohlížel jsem si jeho tvář a pořád dokola jsem si v hlavě přehrával celý náš rozhovor. 

Chtěl jsem se mu jenom omluvit. Nechápu, jak se to stalo. Přeci jen, nejsem gay. 

Znovu jsem začal sledovat strop. 

Nemůžu být. Ne, že by na tom bylo něco špatného. Jde o to, že jsem nikdy nebyl s nikým jiným, než se ženou. A co by na to řeklo okolí? Tohle byla jen blbá chyba.

Cap něco zamumlal a tím si přivolal mojí pozornost. Pořád spal. Pohled mi padl na ty jeho úžasné rty.

Můžu. Rozhodně můžu být gay. Pokud tenhle blonďatý anděl vedle mě bude ležet, budu naprosto spokojený. 

***

Ráno mě probudily sluneční paprsky. Zamžoural jsem a podíval jsem se na hodiny. Bude osm hodin. Takhle brzy jsem dlouho nevstával. Zhluboka jsem se nadechl a hned jsem vydechl. Nemohl jsem dýchat. Ten trouba vedle mě má přes můj hrudník přehozenou ruku. Zvedl jsem jeden koutek a zavrtal jsem se víc pod peřinu. Rogersovo tělo bylo až nebezpečně blízko toho mého. 

Jenom tak jsem ležel a užíval jsem si tenhle okamžik, který bohužel netrval tak dlouho, jak bych chtěl. Ruka z mého těla zmizela a stejně tak se jeho tělo odtáhlo. Otočil jsem hlavu a mé oči se potkaly s jeho modrými.

"Ehm... Dobré ráno?" prohodil a nervózně se podrbal za krkem. 

"Dobré," uchechtl jsem se. Znovu jsem se zavrtal pod peřinu. Miluji teplo peřiny.

"Neměli bychom vstávat?" ozval se Steve.

"Nic nemusíme," řekl jsem a větu doprovodilo zívnutí. Dneska jsem toho moc nenaspal.

"Musíme si promluvit," oponoval, ale i tak zůstal ležet v posteli. 

"Není o čem," prohodil jsem a zavřel jsem oči. Rád bych ještě něco dospal.

"Co třeba ten včerejšek?" 

"Co s ním?" 

"Co to mělo znamenat? A co to znamená pro nás dva?" zeptal se a bylo znát, že ho to trápí. Mě to trápilo také.

"Stačí říct a oba na to zapomeneme," znovu jsem se snažil o lhostejný tón. Teď to bylo těžší.

"No," zasekl se a bylo mi jasné, že má vyschlo v krku, "asi to tak bude nejlepší."

To mě dost ranilo. Přikývl jsem hlavou, zvedl jsem se a namířil jsem si to ke dveřím.

"Kam jdeš? Nechtěl jsem aby tě to nějak..."

"...jdu pracovat," s tím jsem opustil zmateného blonďáka a vydal jsem se do kuchyně. V kuchyni seděla Natasha. Jakmile jsem ji spatřil, otočil jsem se a rozešel jsem se jinam. Nestojím teď o ničí společnost. Obzvlášť ne její. Pořád do všeho rýpá a všechno ví. Co ale neví, jak blbě mi teď je. Ale on si to rozmyslí. On si to hodně rychle rozmyslí. I když se mu nedivím. Pepper měla pravdu. Nikdo se mnou být nechce. Jediný skutečný přítel jsou mé obleky a flaška nějakého pořádného rumu.

"Tony!" křikla na mě špionka, ale já jsem ji ignoroval. Odešel jsem rovnou do lobby a poté do ulic ranního New Yorku. Šel jsem přímo do parku, kde jsem si sedl na jednu z prázdných laviček. Kousek ode mě bylo dětské hřiště. Spousta dětí si zde hrály. Až na jednoho kluka, který seděl sám na kraji. Jeho koleno bylo rozbité a byl snad větší hromádka neštěstí, než jsem byl já. Najednou se okolo toho kluka zjevila partička kluků. Všichni byli o hlavu větší než on.

"Nechte mě! Já jsem vám nic neudělal!" křikl ten smutný kluk a v očích se mu zaleskly slzy. Největší z kluků mu dal pěstí a to mě vypružilo. Kluk se napřáhl, že mu dá další ránu.

"Okamžitě ho nechte!" křikl jsem a stál jsem přímo za nimi. Kluci se na mě podívali a v očích se jim zablesklo.

"T-t-t-ty jsi IRON MAN!" křikl na mě ten největší. Propaloval jsem ho pohledem a bylo z něj cítit, jak se mě bojí.

"Vy jste Pan Iron man," opravil jsem ho. Největší kluk naprázdno polkl. Zbytek kluků z jeho party pomalu začali couvat.

"A tohle," ukázal jsem na kluka, který brečel a držel se za břicho, kam dostal, "je můj velkej kámoš. Ještě jednou se ho dotknete a budete mít problém se mnou! A mít problém se mnou znamená mít SMRTELNÝ problém! A teď zmizte!" Kluci vypískli a utekli pryč.

Sedl jsem si vedle toho smutného klučiny. Dál brečel. Zdravou ruku jsem mu přehodil přes ramena. Klučík se na mě uslzenýma očima podíval. Měl ze mě strach.

"Mě se neboj, jasný buddy?" usmál jsem se na něj a on jen přikývl, "co ti ty kluci dělají?" 

"Smějí se mi," vzlykl, "že nemám lodiče a bydlím v domě bez lodičů." Popotáhl a další slzy opustily jeho oči.

"Já taky nemám rodiče." 

"Vážně?" podíval se na mě s úžasem, až z toho zapomněl brečet, "ale vždyť jste supelhldina. A také jste nás zachlánil pled těmi lidmi z vesmíru!" Usmál jsem se.

"I ty můžeš být úspěšný. Nemusíš se bát. Spousty lidí rodiče nemá. Třeba jeden člověk, na kom mi moc záleží, nemá z rodiny nikoho," slabě jsem se pousmál.

"Jste plo ní ten plavý?" zeptal se a zvědavost z něj jen sršelo. Znovu jsem se zasmál. Je tak roztomilý. Nikdy jsem nepoznal roztomilejší dítě. Navíc to vypadá, že se opravdu vyzná. Takovouhle otázku bych od tak malého kluka nečekal.

"Jsem. Ale on si to neuvědomuje," snažil jsem se mu to hezky vysvětlit.

"On?! Vám se líbí nějaký kluk?!" pokud byl předtím zvědavý, tak teď seděl jako raketka, která má poprvé vystřelit do vesmíru.

"Na tohle jsi ještě malý," usmál jsem se a rukou jsem mu rozcuchal vlasy. Klučina se uculil a začal si hrát s kamínky na zemi.

"Kdyby tě ještě někdy otravovali, tak jim řekni, že tvůj kamarád Iron man si pro ně přijde," prolomil jsem ticho, které se zde začalo vytvářet. Klučina jen kývl a usmál se od ucha k uchu.

"Asi už budu muset jít. Paní vychovatelka mě bude hledat," šeptl smutně a mně ho bylo líto.

"Víš co? Tak já půjdu s tebou a cestou si skočíme na zmrzlinu. Co ty na to?" navrhl jsem mu a on radostí vyskočil.

"To by byl ten nejlepší den, co jsem kdy v životě zažil!!!" skákal všude okolo.

"Uklidni se a pojď si vybrat, kterou si dáš," rozešel jsem se směrem ke stánku se zmrzlinou. Kluk byl hned vedle mě a skoro brečel štěstím. Je to opravdu úžasný kluk. Takového člověk jen tak nepotká.

"Jinak jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Tony," usmál jsem se na něj.

"Petel."