Not My Type - Stony [1]

Jdi domů ✅

Tony's pov

Steve se znovu zasmál a v očích měl slzy. Stejně jako po celou dobu návštěvy. Byl moc rád, že sem šel. Cítím to z něho. Celý den si povídal s May a nechal si vyprávět o svém dětství. Dopřál jsem jim trochu soukromí a vyšel jsem před budovu. Sedl jsem si na schody a začal jsem na mobilu vyřizovat nějaké důležité věci.

"Nechápu, že je to pořád baví," ozvalo se za mnou a hned poté si vedle mě někdo sedl. Zvedl jsem pohled od mobilu a prohlédl jsem si svého společníka.

Byl to ten muž, co nás pustil do budovy. Musím uznat, že je opravdu hezký. Jakože hodně hezký. Blonďaté vlasy má vyčesané nahoru a čokoládové oči ještě více podtrhávají jeho hezké rysy. Ale na Steva prostě nemá. Nikdo není hezčí, než můj Steve. 

"Jen ať si povídají," pokrčil jsem rameny a znovu jsem se začal věnovat své práci. Blonďák vedle mě si ale chtěl povídat.

"A co ty? Jak se ti daří? Jaké to je, být Iron manem?" zeptal se mě a já jsem protočil očima. Neměl jsem náladu na fanoušskovské výlevy.

"Promiň, ale ptal se tě někdo na něco? Nebavím se s lidmi, o kterých ani nevím, jak se jmenují," procedil jsem a znovu jsem začal pracovat.

"Jmenuji se Mike. Omlouvám se, za svoji nezdvořilost," odpověděl mi a stále ho neopustil veselý tón. Nic jsem neřekl a úplně jsem ho ignoroval. 

"Co proti mně máš?" zeptal se mě už trochu vážněji. Konečně jsem se otočil a podíval jsem se mu do očí.

"Nejsi můj typ," pokrčil jsem rameny a zvedl jsem se. 

"Ale on tvůj typ je, viď?" zeptal se mě a také se zvedl.

"Drž hubu a nemluv o ničem, o čem nic nevíš," odsekl jsem a chtěl jsem ho namístě zabít.

"Ale nedivím se ti, je to pěkná prdelka." Nic jsem neříkal a snažil jsem se uklidnit. Moc to nešlo a chtěl jsem zničit všechno v mém blízkém okolí.

"Jak šuká? Dobře?" zeptal se mě a vyrazil mi tím dech. Už jsem se nadechl, že mu odpovím, ale přerušil mě.

"No já bych si s ním samozřejmě moc užil. I když by se mu to asi nelíb..." Vrazil jsem mu pěstí a on se chytl za tvář. Flusl krev na zem a mě zamrzelo, že jsem mu nevyrazil nějaký zub. Už se natahoval, že mi také vrazí.

"Neriskoval bych to. Obličej mám pojištěný, víš? Nedoplatil by ses," ušklíbl jsem se a Mikovi se na tváři objevila žilka. Ruka mu chvilku cukala, ale stejně se mě bál dotknout. Vtipné. Žádný obličej pojištěný nemám.

"Asi byste měli jít," procedil a také se mračil.  Musel být hrozně naštvaný, že mi nemůže jednu vrazit. Opravdu jsem si to užíval, ale zároveň jsem z něho chtěl vymlátit duši.

"Asi jo," odsekl jsem a vešel jsem do budovy. Co dělal Mike nevím. Za mnou tedy rozhodně nešel. Naštěstí jsem trefil správný byt. Došel jsem do obýváku, kde si stále Steve povídal s May.

"Ehm... Asi bychom měli jít," řekl jsem Capovi, který odtrhl pohled od May. Nadzvedl jedno obočí a potom se roztomile usmál.

"Ještě chvilku. To nás nezabije, že?" zeptal se mě a očekával, že zde bude moct zůstat. Snažil jsem se alespoň trochu usmát, ale spíše jsem na tváři vytvořil úšklebek.

"Už opravdu nemáme čas a musíme jít," snažil jsem se mu jasně vysvětlit, že tu nehodlám zůstat ani o vteřinu déle, než musím. Steve, který si zjevně nevšiml mojí blbé nálady, se rozloučil a v tichosti jsme vyšli ven z paneláku. Mike nikde nebyl a já jsem za to byl rád. Došli jsme k modrému mustangu a nastoupili jsme. Vyjel jsem ven a Steve mi začal vyprávět jeho dojmy a pocity. Normálně bych si to milerád poslechl, ale zrovna teď potřebuji klid.

"Hej! Nechceš trochu zpomalit?" vrátil mě do reality Steve a já trochu zpomalil. Ani jsem si neuvědomil, že celou cestu svírám volant tak slině, až jsem z toho měl bílé prsty.

"Co ti je?" zeptal se mě znovu a já jsem mlčel. Nechtěl jsem na něj být nepříjemný. Nemůže za to, že mě vytočil takový debil. Steve si ticho vyložil trochu jinak.

"Co se děje? Udělal jsem něco?" nenechal to být a položil mi ruku na stehno. Na chvilku jsem zavřel oči a rychle jsem je zase otevřel. Není nejchytřejší jet 90 km/h ve městě se zavřenýma očima. 

"Babe, buď prosím potichu," požádal jsem ho a opravdu jsem doufal, že brzy budu doma. Nemohl jsem se dočkat, až si dám pořádného panáka. 

"To snad nemyslíš vážně! Okamžitě zastav," zvýšil na mě hlas a já jsem se musel vážně přemáhat, abych zastavil.

Zastavil jsem na jednom z parkovacích míst vedle silnice. Díval jsem se přímo před sebe a nervózně jsem začal klepat prsty o volant. Potřebuji panáka.

"Teď mi koukej vysvětlit, co se to děje!" opět křikl Cap a já jsem zavřel oči. 

Nechci se s ním hádat. Nechci.

Vytáhl jsem si peněženku a vyndal jsem z ní 200 dolarů. Dal jsem mu je a on se na mě jen divně podíval. Vůbec nechápal, co dělám. Ani já sám jsem pořádně nevěděl, co dělám.

"Kup si taxík a jeď domů. Nechci se hádat," šeptl jsem, dal jsem mu rychlou pusu a vyšel jsem z auta. Nechal jsem zmateného Steva sedět v autě a rozešel jsem se ulicí dál. To by ale nebyl on, kdyby mě během chvilky nedoběhl. Chytl mě za rameno a donutil mě otočit se k němu. Díval se na mě se slzami v očích. Bolelo mě vidět ho takhle.

"Tony," šeptl a celého si mě prohlížel. Nic jsem neříkal. Pořád jsem měl nervy jako na drátu a moje závislost na alkoholu mě volala.

"Prosím tě jenom o jedno. Prostě jdi. Já... Potřebuji se uklidnit. Nechci se hádat," řekl jsem slabým hlasem a uvnitř jsem doufal, že mě nechá uprostřed ulice a odejde.

"Jo ty se nechceš hádat? Tak proč se chováš jako úplný blbec?" zeptal se mě a propaloval mě očima. Stalo se přesně to, co jsem nechtěl. Hádáme se.

"Prostě to neřeš. Je to můj problém, ne tvůj. Jdi domů a já tam pak přijdu," pokusil jsem se o úsměv, ale vůbec se mi nepovedl.

"Je to náš problém. NÁŠ! Tak se koukej uklidnit. Nebudu na tebe čekat, až přijdeš ožralý jako prase domů! Nebudu," na konci začal šeptat a do očí se mu nahrnuly slzy. Dal jsem si vnitřně pěstí. Stejně, jako jsem dal předtím Mikovi. I když jsem mu mohl dát větší a mohl jsem mu jich dát víc.

"Ne. Je to můj problém." 

"Tak když je to TVŮJ problém, tak si tu zůstaň sám," slzy mu začaly téct po tvářích a já jsem se chtěl zabít. Prošel okolo mě a pokračoval dál. Po dvou metrech se zastavil a otočil se na mě.

"Myslel jsem, že mě miluješ. Asi jsem se spletl," s tím mě opustil a mně nezbývalo nic jiného, než se jít pořádně ožrat do nejbližšího baru.

A/N

Jedna z těch smutnějších kapitol. Konec už klepe na dveře a já nemůžu uvěřit tomu, že tato kniha má 1,7k přečtení! Jste opravdu nejlepší! 

Ještě jednou se omlouvám, že jsem vám včera nedodala další část 'Stony' románku. Měla jsem (a pořád mám) problém se zubem a nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Už je to naštěstí spravené, takže znovu bude jedna část každý den!

Jak myslíte, že to celé skončí? Šťastně? Smutně? Otevřeně? Skončí to vůbec? Jakékoliv postřehy mi můžete psát do komentářů. Všechno čtu a na vše odpovídám.

Love you!