Not My Type - Stony [1]

Jsem tu s tebou ✅

Tony's pov

"Jarve? Kolik je hodin?" zeptal jsem se mého jediného kamaráda, který se mnou zůstal. Všichni odešli na tu hloupou misi a mě tu nechali. Jak milé. Veškerý svůj čas teď trávím v laborce. Musím vyřešit ten problém s ledem. Pořád nechápu, proč Jarvis nefungoval na severu Ruska. 

"Budou dvě hodiny ráno, pane," odpověděl mi a já si povzdychl. Asi bych měl jít spát. Doktoři mi pořád připomínali, že musím odpočívat. Na to jim pěkně kašlu. Nebudu tu ležet na posteli a nechávat se od nich opečovávat. Je mi jasné, že je to to jediné, po čem jejich srdce touží, ale já bych se moc nudil. Budou mít tu možnost, až budu starý a nepříjemný páprda.

"Jarve?" 

"K Vašim službám, pane," odpověděl mi okamžitě. Musel jsem se usmát. Chytrá to věcička.

"Myslíš si, že by to mi to s Pepper znovu začalo klapat?" zeptal jsem se ho a hned mi byla jasná odpověď.

"Nerozumím lidským pocitům. Hledám a sbírám informace o bytostech i objektech. Na radu ohledně vztahů, citů a emocí se musíte zeptat nějaké lidské bytosti, pane."

Zatočil jsem se dokola na své židli a během toho jsem zívl. Měl bych jít spát.

Vše jsem tlesknutím vypnul a vydal jsem se do ložnice. Rychle jsem se osprchoval a čistý jsem se rozvalil na posteli. Zavřel jsem oči a snažil jsem se usnout. Pořád jsem se přetáčel a spánek se mi nedostával. Něco nebo někdo mi tu chybí. Sedl jsem si, promnul jsem si oči a tlačítkem jsem otevřel minibar vedle postele. Vzal jsem si flašku vína a s její pomocí jsem později tohoto večera usnul.

"Pane, nějaký muž se snaží dostat do věže. Vypadá to urgentně," probudil mě hlas Jarvise. Rychle jsem se zvedl a hodil jsem na zem lahev vína, která se hned rozbila.

"Nepouštěj sem nikoho! Je to fanoušek."

Vešel jsem do kuchyně pro pití, když kolem mě něco prolétlo. Nestačil jsem ani nadzvednout obočí, když se kolem mě znovu objevila modrá čára následovaná větrem. 

"Promiňte. Nevěděl jsem, že už jste tady. A také jsem nevěděl, jak vypadáte. Máte hezký dům," promluvil nový hlas za mnou a já se otočil připraven se bránit vším, co mám po ruce. Což není nic.

"Není čas na představování. Kapitán to schytal a je teď v nemocnici. Všichni už tam jsou. Přišlo mi blbé nechat Vás zde. Tak jsem pro vás doběhl," usmál se na mě mladý muž. Vteřinu jsem se na něj díval a snažil jsem se přijít na to, co říká.

Rogers. 

Nemocnice.

"Kde je?!" zeptal jsem se muže a u toho jsem si skočil pro klíče od auta. Nějak jsem nebyl schopný přemýšlet nad tím, jestli je to léčka nebo ne. Otočil jsem se a muž stál o kousek dál něž předtím. Byl docela udýchaný a já nadzvedl jedno obočí.

"Teď už ho operují. Slečna Romanoffová Vám vzkazuje, ať jedete k budově A," řekl znovu a já jsem kývl. Doběhl jsem do garáže a záhadný muž mě následoval. Nasedl jsem, ale on ne. 

"Jedeš nebo tam budeš jen tak stát?" zeptal jsem se ho nervózně. 

"Jeďte. Počkám tam na Vás," mírně se usmál a poté zmizel. Díval jsem se na místo, kde byl ještě před vteřinou. Protřepal jsem hlavu a vyjel jsem směrem k nemocnici.

Žádné drogy jsem si nedával ne? Možná jsem ještě trochu opilý, ale určitě ne sjetý. Tak proč zase vidím kouzla?

***