Not My Type - Stony [1]

Nejsi můj typ ✅

Steve's pov

"Steve? Můžu dovnitř? Nesu ti oběd," ozvalo se za dveřmi. 

"Jasně!" křikl jsem na Nat, která vešla do místnosti. V ruce nesla tác, který položila na noční stolek. Podívala se na mě ustaraně. Pohled jsem jí poslal zpět.

"Kam šel Stark?" zeptala se mě něžně a sedla si ke mně na postel. Prohlédl jsem si ji a opatrně jsem si sedl. Vzal jsem si na sebe tác a usrkl jsem si z šálku čaje.

"Kam by měl jít? Do labroky," pokrčil jsem rameny a sáhl jsem po lžíci, se kterou jsem následně nabral polívku.

"Do laborky jít nemohl. Je to tam zamořené," zaraženě oponovala. 

"Takže mi lhal? Hm... To je mu podobné," utrousil jsem sklíčeně a dal jsem si další lžíci polévky.

"Zdál se nějaký rozladěný. Co se mu stalo?" chtěla si Black Widow povídat.

"Promiň, ale to je osobní. Nechceš se bavit o někom jiném? Hlavně ne o něm," zeptal jsem se trochu víc chladně, než jsem původně zamýšlel. Zatvářila se trochu ublíženě a šokovaně. Hned vše ale schovala za falešný úsměv. Má to tak perfektně naučené. Stejně jako Iron man.

"Tak to tedy ne! Všichni jsou pryč a já tě tu musím hlídat. Navíc jsem ti uvařila. Takže mám právo povídat si, o čem chci," hodila na mě vítězný úsměv. Povzdychl jsem si.

"Prostě... Prostě jsme se nedohodli. Každý chceme jiné věci a nejsme schopní spolu normálně vycházet. Stejně, jako tomu vždycky bylo a vždycky tomu tak bude," domluvil jsem a znovu si dal lžíci vývaru.

"Co jsi zase pohnojil?" plácla se přes čelo.

"Já nic!" zabodl jsem do ní svůj pohled. Ona jen protočila očima.

"Lžeš. Vím to."

"Nelžu."

"Lžeš!"

"Nel-"

"Myslela jsem, že se ti líbí," prohodila slabým hlasem. V krku mi vyschlo a musel jsem se znovu napít.

"A on se na tebe také nedívá stejně," pokračovala a málem mi zaskočilo.

"Promiň! Hlavně tu neumři. Stark by mě pak zabil," usmála se nad tou představou.

"Prosím?" řekl jsem šokovaně.

"No v té nemocnici ho málem kleplo. Nechodil domů, nejedl ani nic dalšího. Prostě tam byl do té doby, než se ujistil, že jsi v pořádku. To pro nikoho z nás ještě neudělal," řekla a tím ve mně probudila pocit viny. Ani jeden z nás nic neříkal. Nat mě znovu zkontrolovala soucitným pohledem. 

"Sice to je blbec-"

"Egoista," opravil jsem ji. Povzdychla si.

"Sice to je blbec a egoista, ale záleží mu na tobě," něžně se mi dívala do očí, "a to u něj něco znamená, víš?" S tím ukončila konverzaci a zvedla se. Vzala od mě dojedené jídlo a rozešla se ke dveřím.

"Jo a ještě něco. Je zničený, tak ho zase postav." 

---

Celý den jsem proležel. Mám nějaké pooperační příznaky, nebo co. Jsem hrozně unavený, nemám žádnou sílu a je mi špatně od žaludku. A ještě ke všemu mám nervy v kýblu. Pořád musím myslet na všechno, co se stalo mezi mnou a Tonym. Mám ho rád. Ano, opravdu ho mám rád. Chtěl bych, aby to mezi námi pokračovalo, ale pořád nemůžu zapomenout na vše, co mi kdy udělal. Je to pořád jen egoistický miliardář. Holka ho nechala a určitě mě chce jen využít. Vždycky využívá všechny kolem. Ale já mu na to neskočím. Nejsem naivní. Určitě to je jen jeho chvilkové poblouznění. Moje nejspíš taky.

Zrovna teď ležím a snažím se usnout. Jsou asi 4:00 ráno a Tony pořád není doma. Začínám o něj mít trochu strach. Ale on se o sebe umí postarat.

Ne, když nemá obleky a má prostřelenou ruku. 

Ticho!

Skoro jsem usnul. Dveře se s klapnutím otevřely a s druhým se zase zavřely. Příchozí se potichu dostal na druhou stranu postele. Matrace se prohnula pod tělem a bylo slyšet šustění peřiny. Oddechl jsem si. Nic se mu nestalo. Vrátil se zpět. Nevím jestli mám brát to, že znovu spíme ve stejné posteli, jako dobrou zprávu.

"Steve? Spíš?" zeptal se a ke mně dolétl zápach alkoholu. Ohrnul jsem nos. Nesnáším, když pije. Mám z něho občas i strach.

"Ne," odpověděl jsem mu po chvilce váhání.

"Omlouvám se. Nechtěl jsem ti nikdy ublížit. Ani včera. Jenom jsi byl hrozně krásný a roztomilý. Stejně, jako vždy. Nedalo se odolat," omlouval se a u toho se mu trochu motal jazyk.

"Jdi spát. Nevíš co mluvíš," rozkázal jsem mu.

"Ale vím! Chtěl bych, aby se včerejšek stal," ztišil trochu hlas. Zhluboka jsem se nadechl a přivřel jsem oči.

"Promluvíme si ráno, až budeš trochu při vědomí. Ještě řekneš něco, čeho budeš později litovat."

"Jako třeba co? Že tě mám rád a že jsem to posral?" odvětil beznadějně. Bylo mi ho líto a nevěděl jsem, co mám dělat.

"Slovník!"

"Nikdo mě nikdy chtít nebude..."

"Nejsi můj typ," plácl jsem první věc, co mě napadla. Stark nic neříkal. Dlouho nic neříkal. Už jsem si myslel, že usnul.

"Nejsem tvůj typ?" smutněji už snad znít nemohl. Připadal jsem si, jako dvě osobnosti. Jedna se ho nechtěla ani dotknout a ta druhá ho zase chtěla utěšit.

"Není to nic osobního."

"Nejsem tvůj typ," šeptl potichu a mě to ničilo. Ničilo mě, jak byl zlomený. Jak byl sám. Jak byl beznadějný. 

"Taky tě mám rád, jasný?" využil jsem toho, že si zítra nebude nic pamatovat, "ale prostě se chováš jako arogantní blbec. Myslíš jen na sebe a to se mi nelíbí. Navíc... Mám strach. Mám strach s coming outem." Znovu bylo ticho a tentokrát opravdu usnul. Prozradilo ho pravidelné oddechování. 

Zavřel jsem oči a snažil jsem se usnout také. Nedařilo se mi to. Začínala na mě jít moje panika. Je toho na mě moc. Potřebuji pauzu. Potřebuji vypadnout od problému a potřebuji, aby mi už bylo dobře.

Už delší dobu mám v hlavě plán. Plán, co vše skončí a já už všechny přestanu otravovat. Našel jsem si místo na severu státu Costa Rica. Tam mě nikdo hledat nebude. Všichni mě budou brát za mrtvého a já si konečně odpočinu. Třeba i seberu sílu a jednou zkrátím své dny na této zemi. Už jsem tu dávno neměl být. Měl jsem být mrtvý. Nikdo z mé doby nežije. Nikdo. Možná pár lidí, ale to není rodina. Ušetřím tím trápení i Tonymu a on si časem najde někoho, kdo nebude srab. Všem bude lépe.

Až se uzdravím, tak odejdu.

A/N
Všem moc děkuji za ohlasy ❤️ Zítra bohužel kapitolu nevydám. Jedu pro bráchu na letiště a jelikož jsme se neviděli přes tři měsíce, nebudu mít na watt čas.

Love you!