Tajemství (HP Poberti FF) - [POZASTAVENO]

Kapitola (sjezdovka) 13b. - Směrem svisle dolů se padá rychleji než nahoru

Inside joke, zdravíme spolužáky

Clarissa POV

Po vyčerpávajícím běhu do Síně jsme si všichni sedli ke stolu a dopřáli si extra porci palačinek s čokoládou. Ostatní si tam té čokolády dali trochu, ale my s Remusem jsme vážně nešetřili. Všichni se na nás pobaveně dívali, jak se snažíme, aby nám ani trocha té čokolády neukápla. Když jsme si všimli jeden druhého, vyprskli jsme smíchy. Pak jsem na sobě ucítila dva pohledy. Otočila jsem se a uviděla Albuse, který se na mě usmíval takovým zvláštním způsobem, a Whitea, který si nás prohlížel podmračeným pohledem. Asi mu vadí, že děláme nepořádek... Po obědě jsme se odebraly do ložnice a já se konečně dostala k napsání dopisu tátovi. Napsala jsem mu, že žiju, že je to tu fajn a mám i kamarády, a že jsem potkala Maxe. Pak takovéto mám tě moc ráda, moc mi chybíš a tak. Nebudu vás tím zatěžovat.
Asi tak v půl druhé si holky začaly chystat oblečení. Jen jsem nad nimi kroutila hlavou. Já sama jsem se těsně před odchodem ve třičtvrtě na dvě oblékla do džín, trička, své oblíbené mikiny (a né do té ze včera...) a vlasy jsem si svázala do jednoduchého drdolu. Sice jsem holky přemlouvala, že můžeme klidně jít později, protože Max stejně nepřijde na čas, ale nedaly si říct a tak jsme tam dorazili pět minut předem. Jak jsem předpokládala, Max dorazil s pěti minutovým zpožděním... Na to jsem reagovala se slovy: „Ty ses česal?" A on odpověděl: „Ne, nemohl jsem najít druhou botu." Chvíli jsme potichu stáli, ale pak jsme se začali smát. „Jo, a taky jsem tě zahlédl na obědě. Byla ta čokoláda dobrá?" zeptal se. „Byla víc než dobrá, byla výborná." řekla jsem se smíchem. Vyrazili jsme na okružní pochod kolem jezera. Cestou jsme holkám s Maxem střídavě vyprávěli různé blbosti, které jsme provedli v Krasnohůlkách. „Jo a pamatuješ, jak jsme do učebny Historie víl nastražili ty barvy?" zeptala jsem se. „Jó, to si pamatuju, jen my jsme věděli, jak tu barvu odstranit." smál se Max. Holky nad námi jen se smíchem kroutily hlavami. Pak se ozval křik: „Maxi! Hej, Maxi! Pojď na ten trénink! Hledáme tě už půl hodiny!" Byl to nějaký, hádám, šesták nebo sedmák z Havraspáru a běžel směrem k nám. Max se plácl do čela, hůlkou si přivolal koště, honem se nám omluvil, že už musí a odběhl spolu s tím klukem. Tehdy jsme zavedli rozhovor na téma 'famfrpál'. „No, já to budu zase zkoušet na odrážeče." řekla Jul. „Budu ti fandit." ujistila jsem ji. „Přesně, ale hezky ze země." dodala Lil. Zasmála jsem se. „A kdo byl loni druhý odrážeč?" zeptala jsem se. Než mi stačila některá odpovědět, přiběhl k nám černý pes. „Nóó, Sirius..." zamumlala mi v odpověd Jul, „O tom jsme s tebou taky chtěly vlastně mluvit...s Lil máme takovej plán...'' ,,Jsi si jistá, že o tom chceš mluvit před tímhle psem?'' přerušila jsem ji. Mezitím jsme došly pod vrbu vedle jezera a tam jsme si sedly. K Jul hned přicupital Sirius v podobě psa a ona ho začala hladit. ,,Proč bychom to nemohli říct před tímhle čumáčkem?" zeptala se a udělala na Siriuse roztomilý obličej. „Eeh... O čem jsi to mluvila?“ rezignovala jsem nakonec. „No prostě, Sirius se Jul líbí, dobře? A já jsem si dala za úkol, že do příštího úplňku je dám dohromady.“ usmála se Lil. Ten 'nevinný' pes začal okolo Jul skákat a oblizovat jí obličej. Nad tím jsem jen protočila očima a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem vodu. „Myslím, že bude pršet.“ řekla jsem pozorujíc oblohu a hledajíc sebemenší mrak. Najednou všechno ztmavlo a začalo pršet. Podívala jsem se na svou ruku, kam před chvílí spadla jedna kapka. Kapalina však nebyla čirá jako obvykle...byla rudá...
Kapka se pomalu vsakovala a začala pálit. Ale ne... Už ne... Mezitím, co se holky snažily vyhýbat dešti, jsem se rozhlížela a hledala určitý znak, který by mi potvrdil mou domněnku. Ten znak se objevil o setinu vteřiny později. Vítejte v Bradavicích, mozkomorové! Chyběli jste mi! Tak jo... „Holky, potřebuju, aby jste došly za nějakým učitelem a rozhlásily po hradě, aby všichni zavřeli všechna okna a dveře vedoucí ven kromě hlavní brány. Tam se pokusím, co nejdříve, dostat ty prváky na druhé straně jezera.“ ukázala jsem na skupinku studentů, kolem které se pomalu seskupovali mozkomoři. Holky kývly a rozběhly se do hradu. „A ty, Siriusi, doběhneš pro Jamese a Remuse. A rychle!“ obrátila jsem se na  psa. Ten štěknul a pelášil do hradu. Já jsem se proměnila v sokola, abych si ulehčila přesun ke skupině. Kousek od nich jsem se proměnila zpět a vyslovila kouzlo: „Expecto Patronum!“ Doběhla jsem k nim a druhou rukou nad námi držela štít. Však víte, proti tomu otravnému dešti. Můj patron kolem nás létal dokola a tvořil kulatou bariéru proti mozkomorům. Pomalu jsem cítila, že slábnu. Ono jako nechat si brát štěstí mozkomory a ještě držet štít nad cca dvaceti lidmi, je docela náročný... Pak jsem od hradu zaslechla hlasy, které se navzájem překřikovaly. Když jsem se otočila uviděla jsem Jamese, Siriuse, Remuse a mourovatou kočku, jak se k nám blíží. Kluci okamžitě vytáhli hůlky a jejich patroni se přidali k mému. Minnie se mezitím proměnila zpět na člověka a pomohla mi se štítem. Potom se naše skupinka začala pomalu posouvat ke hradu. Když jsme dorazili do blízkosti Hlavní brány, prváci se rozběhli dovnitř. Já zrušila štít a patrona a rozběhla se také. To jsem ale netušila, že ten parchant v černé kápi alias Mr. Mozkomor mě popadne za kapuci a vynese mě minimálně 100 stop do vzduchu. Páni, nevěděla jsem, že tohle mozkomoři umí... Ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Jediné, na co jsem myslela, bylo, jak se dostat dolů bez pomoci bezhůlkové magie nebo mé zvěromágské podoby... Hůlka totiž zůstala ležet na zemi... Sto stop pode mnou! To se ovšem vyřešilo záhy po této myšlence. Mr. Mozkomor mě totiž pustil! A já jsem padala a padala...

Zdravím přátelé,
Vítám vás u další kapitoly. Vím, že víte, že já vím, že vy víte, že Clar stejně neumře, ale tak když už to tam je... Každopádně stay tuned a další čtvrtek zase tady... Teda o kapitolu dál.
Lucy🌑