Tajemství (HP Poberti FF) - [POZASTAVENO]

Kapitola 4. - Zařazování

Clarissa POV

Když vlak zabrzdil, vystoupila jsem společně s Juliette, Egem s nohama a Remusem. Chtěla jsem jít s nimi ke kočárům, ale Ego mě zastavilo. ,,Hej vílinko, ty musíš jet lodičkama s prvákama." Při tom oslovení mě zamrazilo a zbledla jsem tak o 3 odstíny (pozn.aut. měly jsme sto chutí tam napsat 50 odstínů šedi...). Juliette se na mě starostlivě podívala zeptala se: ,,Jsi v pohodě, Lar?" Dělala jsem, že jsem pořád mimo a přitom se podívala Siriusovi do hlavy. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zjistila, že to myslel jen obrazně. Ale pak už raději nechala, protože jsem omylem zahlédla i jiné ehm, ehm myšlenky. ,,J-jo, jen jsem se zamyslela. Kudy mám jít k lodičkám?" ,,Támhle k tomu obrovi, jmenuje se Hagrid." Sirius ukázal na člověka, no, člověka..., který k sobě přivolával prváky. ,,Díky, Siriusi." ,,Nemáš za co, kotě." Svůdně se na mě usmál a já mu úsměv nejistě opětovala. Vydala jsem se za Hagridem. Ten se na mě udiveně podíval. ,,Ty nevypadáš jako prvák..." konstatoval. ,,Taky, že nejsem, jdu do 7. ročníku, ale jsem tu poprvé a přátelé mě poslali za tebou." Hagrid se podíval přes mé rameno a pak se s úšklebkem otočil zpátky na mě. ,,Jo taak, tak to potom jo..." Pokynul mi, abych si sedla do lodičky, která byla z poloviny zaplněná prváky. Když jsem si sedala, zaslechla jsem ještě Siriuse, jak na mě volá: ,,Bacha, ať nespadneš do vody, není to příjemný...mám zkušenosti..." Z jeho řeči jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem se do vody málem skácela už teď. Když jsem se usadila, Hagrid mávl růžovým deštníkem a lodičky se rozjely na druhý břeh jezera. I přes veškerou opatrnost a Siriusovo varování, jsme se vykoupali v jezeře. Tedy spíše jen já. Jeden prvák do vody údajně něco upustil a tak poprosil mě, jako tu nejstarší, abych mu to podala. Předklonila jsem se přes okraj loďky a najednou jsem ucítila něčí ruku na mých zádech. Než jsem se stihla otočit, ztratila jsem stabilitu a pak žbluňk. Sirius měl pravdu, není to nic příjemného - ta voda je totiž strašně LEDOVÁ!!! Vynořila jsem se a vyprskla vodu z pusy. Poté jsem sokolím zrakem (no ono to nebylo zas tak těžký... ) zaměřila loďku, na které jsem ještě před chvílí seděla. Propálila jsem pohledem všechny tři prváky, kteří na loďce seděli a chechtali se. Tak vy se chcete zasmát? Tak uvidíme, kdo se bude smát teď... Mávla jsem rukou a loďku skropila "sprška" ledové vody. Klukům už teď moc do smíchu nebylo. Pak jsem mávla druhou rukou a zamumlala kouzelné slovo. O pár okamžiků později se z vody vynořilo tmavě fialové chapadlo, které se omotalo kolem mého pasu a doneslo mě bezpečně na břeh. Dokonce jsem předhonila i Hagrida, který na mě užasle vykulil oči. Když jsem opět stanula na pevné zemi, pohladila jsem chapadlo a sledovala, jak opět zmizelo pod hladinou. Ani jsem si neuvědomovala, že se začínám třást zimou. Noo, ono stát za poměrně chladného večera venku promočená až na kost, není úplně nejlepší nápad. Ale to už se ke mě hnal Hagrid, který si za běhu sundával svůj velký kabát. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se, když ke mě přiběhl a doslova mě zabalil do svého kabátu. ,,Jsem v pořádku jen trochu mokrá..." usmála jsem se a pokrčila rameny. ,,Tak dobře, teď půjdeme do hradu, kde počkáš s ostatními na zařazení." Přikývla jsem a následovala ho jako ostatní do hradu. Cestou jsem se do kabátu ještě více zabalila a ucítila vůni lesa. Došlo mi, že Hagrid musí pracovat v lese. Jak nečekané, že? Musím ho někdy poprosit, aby mi ukázal nějaká zajímavá zvířata. Kdybych neměla reflexy dravce, pravděpodobně bych teď ležela na zemi i s mojí 'tetou'. ,,Jejda...Ahoj, dlouho jsme se neviděly?" pozdravila jsem ji a nervózně se usmála. Dívala se na mě přísným pohledem a rty měla stáhnuté do úzké čárky. Ano, správně, moje 'teta' je Minerva McGonagallová. Je to totiž moje kmotřička. ,,Dávejte pozor, kam jdete, slečno Collinsová.'' Sklopila jsem hlavu a poslouchala Minnie, která říkala prvákům takové ty základní informace, které jsem poslouchala už jako malá. Když se její řeč chýlila ke konci, začala jsem být nervózní. Koneckonců obvykle se zařazují pouze prváci a najednou si to sem nakráčí nějaká víla a jde do sedmého ročníku. Povedlo by se mi schovat za ty prváky nebo jsou na to moc malý? Než jsem si odpověděla - ano povídám si sama se sebou - Minnie otevřela dveře do Velké síně a odhalila nás světu. Všechny oči nejdříve pohlédly na prváky, ale pak se přesměrovaly na mě. Snažila jsem se nevšímat si jich a vyhledala jsem své kamarády z kupé. Lily a Juliette se na mě povzbudivě usmívali, Sirius se na mě šklebil, protože postřehl moje mokré vlasy a obří kabát, ve kterém jsem byla zabalená. Kdo by si taky nevšiml, že?? Dále James věnoval veškerou pozornost Lily a mě si všiml až potom, co do něj Sirius 'lehce' strčil a Remus se na mě díval pobaveně a lítostivě zároveň. Pravděpodobně se taky někdy vykoupal...Když jsem se rozhlédla kolem, jen jsem si potvrdila fakt, že moje vílí já existuje. Všichni kluci nade mnou doslova slintali (kromě Pobertů samozřejmě). Radši jsem se proto dívala dopředu, protože dívat se na to, jak na vás ze všech stran někdo mrká nebo si při pohledu na vás skousne ret, je docela nechutné. Ovšem ve předu se na mě usmíval Brumbál s jiskřičkami v očích. Jasně...já spadnu do vody, je mi zima, ale všichni z toho mají druhé vánoce. Mě to moc vtipný nepřijde... Když jsme došli před učitelský stůl a seřadily se do útvaru šišatá brambora, Minnie vytáhla seznam jmen. Tak moc jsem doufala, že půjdu první...Ale nestalo se, a tak jsem musela čekat, než klobouk zařadí asi třicet prváků. No co? U dvaceti mě to přestalo bavit. I když jsem ještě neseděla na 'soudné židli', cítila jsem na sobě většinu pohledů z Velké síně. Když byl zařazený i poslední prvák, Brumbál povstal ze svého 'trůnu' a začal mluvit. O mě... Oni to musí všichni co nejvíce protahovat! Já už to chci mít sakra za sebou! ,,Milí studenti, letos nebudeme zařazovat jen první ročník, ale také studentku, která k nám přestoupila z Krásnohůlek a tady v Bradavicích nastoupí do sedmého ročníku. Prosím přivítejte Clarissu Collinsovou." Od všech stolů, převážně z klučičích částí, se ozval bouřlivý potlesk. Potom už mi Minnie konečně pokynula, abych si sedla na stoličku a položila mi na hlavu Moudrý klobouk. V hlavě se mi ozval hlas...,,Ale, ale, ale copak to tu máme...Brumbálová...Mrzimor můžeme okamžitě vyloučit...Tam by ses nehodila...A tady nastává to dilema - Havraspár jako tvá matka, Zmijozel jako tvůj  děd nebo Nebelvír jako tvůj prastrýc?... Kampak bys chtěla děvče?" ,,Já nevím" odpověděla jsem. ,,Dobrá tedy, rozhodnu za tebe..." A bylo ticho. Vypadalo to, že Klobouk se z mé hlavy snaží vysát co nejvíce informací, které můžou vést k mé koleji. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale viděla jsem, že Minnie je z toho podobně nervózní jako já. Po několika nesnesitelných minutách se Klobouk konečně rozhodl. ,,NEBELVÍR!!!!" ozvalo se na celou síň. Úlevně jsem vydechla a za potlesku nebelvírských jsem si šla sednout ke stolu...

Ahojky *le stěrače lvl. 2*,
Jak se máte? Já skvěle, protože jsem napsala kapitolu která má 1100 slov! A to i přes to, že jsem si kapitolu neuložila a polovina jí zmizela...No jo, já a moje šikovnost. Každopádně hope you enjoy a stay tuned na další kapitolku.
Lucy🌑