Tajemství (HP Poberti FF) - [POZASTAVENO]

Kapitola 10. - Magické Šutry

Clarissa POV

Eh... Všude bílo a moc světla. Upřímně preferuji tmu. Tak se podíváme co tu je. Nic?!? Počkat! Všude bílo a nikde žádná věc? To jsem jako umřela už druhý den v Bradavicích? Super, jsem to ale šikovná.
Nadále bych se zabývala svými myšlenkami, kdyby se přede mnou neobjevila postava s bílou kápí.  Jé hele, anděl. Aspoň jsem v nebi. Postava se zasmála. Tak jo, jsem zmatená. „Neboj, Clarisso v nebi nejsi... A ani nejsi mrtvá.“ Ten hlas odněkud znám... Ale odkud? Pro tom pádu do křoví jsem se asi praštila do hlavy. Postava se znovu zasmála. Myslím, že bych měla zapracovat na nitrobraně. „Máš pravdu, když jsi sletěla do toho křoví, byla to pořádná rána. Ale snad jsi na mě nezapomněla...“ Ne, pořád nevím kdo to je...
Konečně si sundala kápi z hlavy. „Sandro?“ zeptala jsem se opatrně. Zasmála se. „Výborně pamatuješ si mě. Že ti to ale trvalo.“ pokárala mě hraně. Se smíchem jsem protočila očima, ale pak jsem se zarazila. „Ale kde to jsem? A co tu dělám?“ tázala jsem se. Docela mě to zajímalo. „Pamatuješ, jak jsem se s tebou spojila poprvé? Bylo to poté, co jsi matce nevědomky pomáhala bezhůlkovou magii v boji proti Walburze Blackové. Také jsem se s tebou setkala v jakémsi živém snu. Jako teď...“ Jó, ten den si pamatuji... Den kdy Siriusova matka - a teď vlastně moje teta - zabila moji matku a mě mučila kletbou Cruciatus, na to se nedá zapomenout! Rozmrkala jsem slzy a odpověděla Sandře: „Ano pamatuji... Takže teď jsme vlastně v mé hlavě?“ Mlčky kývla. „A co potřebuješ? A jak se pak probudím?“ usmála jsem se. Ona však nasadila vážný výraz. Tak jo tohle je asi špatný? „Probudíš se tak, že budeš myslet na místo, kde se nachází tvoje tělo. Jen pro informaci právě teď ležíš na ošetřovně... Clarisso musíš najít šest kamenů moci. Neobtěžovala bych tě s tím, ale Voldemort už o nich ví bohužel taky a bude je chtít získat. Ty kameny hlídají nymfy v lese...“ Než to stihla doříct, strašně mě rozbolela hlava. Ona to zpozorovala a asi ji došlo něco, co mi teď unikalo. Ještě než všechno potemnělo, stihla na mě křiknout: „Spojím se s tebou brzy!“
Pak najednou byla tma. Tma a zase tma. Nikde nic jen... TMA! Když jsem popošla o kousek dopředu, ze stínů se vynořila postava s černým pláštěm. „Vážně? Všichni musíte nosit kápě? Zaprvé je to docela strašidelný a za druhé nikdo nepozná, kdo jste. A už mě to vážně nebaví.“ založila jsem si ruce na hrudníku a čekala co dotyčný/dotyčná udělá. Mysteriózní postava se otočila a já stanula tváří v tvář červeným očím a plochému obličeji. „No to jsem ještě potřebovala...“ protočila jsem očima. Záhy jsem si však uvědomila, že nemám hůlku. A v živých snech bezhůlková nefunguje... Jsem totálně nahraná! Jak že se to probudím? „Probudíš se, až ti to dovolím.“ Jo jasně... Vytáhl hůlku a pokračoval: „Tak si přátelsky popovídáme. Kde jsou ty kameny?“ Uchechtla jsem se. „A proč bych ti to měla říkat?“ zeptala jsem se lehce arogantním hlasem. Svoji chybu jsem si uvědomila hned vzápětí, když se mu rty roztáhly do odporného úšklebku. „Však já ti rozvážu jazyk... CRUCIO! “ Ne, už zase tahle mučivá bolest. Křik jsem ještě tak tak držela, ale do očí už se mi draly slzy. Pak jsem si vzpomněla na Sandřina slova 'musíš myslet na místo kde se nachází tvoje tělo'. Vytěsnila jsem proto bolest do nejzazšího koutku mé mysli a soustředila se na Bradavickou ošetřovnu. O chvíli později bolest zmizela a já se rychle vyhoupla do sedu. Zrychleně jsem dýchala a rozhlížela se po místnosti, ve které jsem se objevila. Dokázala jsem to! Probudila jsem se!
Pak jsem si vzpomněla na ty kameny. Musím je najít dřív než Voldemort. Sandra říkala, že jsou v lese. Asi myslela Zapovězený les. Zvedla jsem se ignorujíc své zranění z minulé noci a vydala jsem se na Bradavické pozemky. Holky na mě koukali jak na zjevení, Remus taky a James se Siriusem se očividně o něčem dohadovali. Chtěla jsem si poslechnout o čem, ale neměla jsem čas. Za dveřmi ošetřovny jsem se rozběhla. Cestou jsem potkala skupinku studentů z Havraspáru, z nichž jeden se na mě otočil, pak dva  Zmijozeláky a nakonec jsem proběhla kolem strejdy Albuse. Ten mě nejdřív pozdravil, ale pak se zarazil a jen mě sledoval. Pak ho málem k zemi srazilo stádo pěti býků/mých přátel, kteří se mě snažili dohnat. Proběhla jsem Hlavní bránou a tržením rukou jsem jim jí zabouchla před nosem. Utíkala jsem dál a těsně před hranicí lesa jsem se za běhu ohlédla na své pronásledovatele, ale to jsem neměla dělat. Vzápětí jsem se totiž srazila s Hagridem, který očividně pozoroval můj zběsilý útěk z hradu a teď mě zabalil - už podruhé za jeden týden - do svého kabátu, který teď posloužil jako svěrací kazajka. „Hagridé, pusť mě prosíím. Spěcháám.“ žadonila jsem. Jmenovaný se však jen zasmál a konstatoval: „To jsem si všimnul Clar. Ale mám pocit, že teď se máš válet na ošetřovně v péči Poppy a ne mi tu běhat po pozemcích.“ To už k nám dorazili James se Siriusem, zatímco ostatní tři se pomalu blížili a vypadali, že sotva popadají dech. Z toho můžu usoudit, že první dva jmenovaní pracují na své kondici. A jelikož mě Hagrid nehodlal pustit, tak vzhůru zpět na ošetřovnu!

Takže ahojte, *le stěrače lvl. Kulový blesk * zdravím všechny (co zůstali) u další kapitoly. Doufám, že se to s tím pomalým internetem zveřejní a taky doufám, že se vám bude líbit.
A jinak stay tuned a další kapitola zase za týden (snad...)
Lucy🌑