Ten kluk....je za trest

Prolog

Neměla jsem moc času na přemýšlení. Teď, a nebo nikdy. Jindy bych se rozhodovala rychle, to byla moje specialita, ale teď, i když jsem neměla zrovna dvakrát na výběr, jsem několik setin vteřiny (což mi v tu chvíli připadalo jako celá věčnost) váhala a nebyla jsem si jistá tím, co to tu vlastně vůbec provádím. Ale jak už jsem řekla, neměla jsem čas na to, se rozhodovat, a tak jsem to udělala, ať už mi to připadalo sebehloupější. V tu chvíli jsem nemyslela dokonce ani na to, jak stupidně asi v očích ostatních kolemjdoucích vypadám, (a to jsem na tyhle ty drobnosti obvykle nedala dopustit) ne,kdepak. V tu chvíli jsem myslela jenom na to, jestli už není pozdě na záchranu jejího života.
Jenomže na dobrý skutky není přece nikdy pozdě ne? Alespoň tohleto mi do hlavy vždycky vtloukala babička, když jsem byla ještě docela malá holka.
Jenomže tohle jsem já prostě nikdy nebrala vážně a tak trochu vůbec na vědomí. Teď jsem měla alespoň jedinečnou šanci to poprvé vyzkoušet.
Rozběhla jsem se. Těžko říct, jestli to byl běh nebo jenom pěkně mohutný skok a v ten den jsem překonala svůj osobní rekord ve skákání do dálky o pořádný kus. V té dokonalé rychlosti jsem ji popadla kolem pasu a z posledních sil jsem ji odhodila co nejdál z toho místa, co to jen šlo.
Při dopadu jsem ucítila bolestivé křupnutí v pravém rameni a přes tvář mi proběhla ještě nikdy nezažitá dávka bolesti. Kolem uší mi nahlas proplouvala pořádná várka sprostých nadávek a úpění brzd vozidel, které neměly ani nejmenší šanci stihnout to ubrzdit. Potom mi cosi obrovskou silou a s drtivou bolestí vrazilo do boku a odhodilo mě to tak daleko, že jsem ani nedokázala zaregistrovat tu vzdálenost. Ještě před tím, než bych mohla zažít další odpornou bolest, která by nevyhnutelně přišla při dalším dopadu, se mi svět zhroutil před očima. Tak tohle byl konec.