Ten kluk....je za trest

Kapitola čtrnáctá - a to bylo za co?

Tiše jsem oddechovala a spala jsem takovým tím spánkem, kdy jsem o všem věděla, ale stejně jsem nebyla schopna pohybu. Věděla jsem i o tom, že Dax odešel a přikryl mě nějakou dekou, ale nedokázala jsem si spojit, před jak dlouhou dobou to tak mohlo být.. Zkrátka, ležela jsem na Daxově gauči v jeho obýváku, schoulená do klubíčka, až po krk zachumlaná v tmavě modré přikrývce a užívala jsem si ten pocit. Bylo ticho a klid a žádný meziprostor. Asi uznali za vhodné, nechat mě na pokoji a trochu vyklidnit, po té nemocnici. Těžko říct. Ale cenila jsem si toho. Když jsem se trochu víc zaposlouchala, slyšela jsem tikání hodin. Už nebyly tak hlasité, takže to bylo spíš příjemné, než kdyby mi to lezlo na nervy jako předtím. Nebo to bylo včera? Je nový den, nebo ne? Opatrně jsem se donutila otevřít jedno oko. To proto, abych v případě zjištění, že je ještě příliš brzo, mohla v klidu zase usnout bez problémů. Ale cítila jsem se kupodivu docela vyspaně. Což na mě bylo samozřejmě neuvěřitelný.
Otevřela jsem oči a zbrkle zamrkala. Bylo ještě šero. Což mohlo znamenat dvě věci. Buďto, je pondělí večer, nebo úterý ráno. Nebo skoro ráno. Neuvěřitelný, jak ten čas s Daxem letí..v sobotu ráno jsem se málem zabila, později jsem Daxe našla a teď už je to třetí noc, strávená u něj. Byla jsem zvědavá, co je za den. Takže jsem ze sebe přikrývku zkopla a posadila jsem se na gauči. Lehce zaskřípal. Zvedla jsem se a vydala jsem se do kuchyně. Díky Bohu byly otevřené dveře, takže jsem jimi nemusela zbytečně skřípat a budit tak Daxe, který měl dveře do svého pokoje zjevně taky otevřené, protože jsem ho slyšela oddechovat až sem. Udělala jsem první krok na podlahu a ta mě zradila a ošklivě zaskřípala. Sykla jsem překvapením a znovu jsem natáhla nohu k dalšímu pomalému kroku. Tentokrát to nebylo tak hlasité. Ještě dva kroky a vyskytl se mi pohled na hodiny, lehce ozářené světlem z pouličních lamp tam venku. Bylo půl páté ráno. To znamená, že teoreticky ještě můžu jít v klidu spát. Raději jsem ani nezkoušela počítat, kolik hodin jsem tak spala, protože když jsem v přítomnosti Daxe usínala, nebylo ještě ani slunce za obzorem.
Chtěla jsem se otočit a jít si ještě lehnout, ale pak jsem si uvědomila, že už jsem přespaná. A kromě toho, aby toho náhodou nebylo málo, mi hrozivě zakručelo v břiše. Aha že? Jak dlouho jsem vlastně nejedla? Svoje poslední jídlo jsem si ani nedokázala vybavit. Který to bylo? Nějaký jablko, nebo tak něco? Rozhodla jsem se proto, že využiju toho, že Dax spí a vezmu si něco k snědku, aniž bych vypadala jako nenažranec. Pomalu jsem se doplížila k lednici a otevřela jsem jí. Světlo z ní mi prudce ozářilo oči až jsem sebou škubla a dala jsem si před oči dlaň. Mírně jsem u toho poskočila, takže podlaha znovu zavrzala. Hmátla jsem po chlebu, máslu, sýru a salátu a opatrně jsem se pokusila zavřít ledničku. I ta mě zradila a zaskřípala. Bože, jak já doufám, že se nevzbudil!
Velmi opatrně jsem se pootočila i s tou kopou věcí v rukou a postavila jsem to na stůl. Po špičkách jsem si došla pro nůž, přičemž šuplík, ve kterém byl, taky musel samozřejmě zavrzat. Nechala jsem si na stole jen část z těch všech surovin a zbytek jsem vrátila do lednice. Vzala jsem nůž a namazala jsem chléb a dala jsem na něj zeleninu a sýr. Přiklopila jsem to druhým krajícem a nůž jsem opatrně postavila bokem. Sedla jsem si co nejtiššeji za stůl a opatrně jsem vzala svůj ,,sendvič,, do rukou. Najednou jsem si uvědomila, že neslyším Daxe oddechovat. Pomalu jsem se začala otáčet, že se podívám, ale najednou mi na rameni přistála Daxova obrovská ruka, což mě tak vyděsilo, že jsem sebou škubla a celý sendvič se mi rozpadl přímo na stůl. Zbrkle jsem se otočila a vyděšeně vydechla. Jasně byl to Dax. JEN Dax. Jaká úleva.
Jeho tvář ozářená světlem z oken se vesele smála a já jsem nechápala. Nic moc vtipné mi na tom nepřišlo. Strašně mě vyděsil. Takhle se plížit..pche.
,, Viděl jsem ten létající chleba a bylo to fakt vtipný, promiň." vykoktal ze sebe po chvíli smíchu.
,,Vzbudila jsem tě.. promiň." vepsala jsem mu do mobilu, který mi podal.
,,V pohodě, asi to přežiju.. máš hlad?"
,,Jo, hroznej.. úplně jsem zapomněla jíst.." přiznala jsem.
,, Vidíš, člověka by ani nenapadlo, že duch potřebuje stravu.. zvláštní.." zamyslel se.
,,Duch? Já nejsem duch!" odporovala jsem.
,,Jó pardón.." smál se. ,,Ty jsi přece meziprostorka!"
,,Ty,.." rozesmála jsem se a šťouchla jsem ho pěstí do ramene. ,, syčáku.."
Pousmál se. ,,Bude ti vadit, když si přisednu?" zeptal se. ,, Mám taky vcelku hlad a vyspaný jsem dost..uslas hrozně rychle..jak můžeš pořád spát?"
,, Nevím," pokrčila jsem rameny. ,, možná se mi nějak dobíjí baterky.."
Usmál se. ,,To určitě. Ještě mi řekni, že si robot, ne?"
,, Občas mě to taky napadá." přiznala jsem s úsměvem a napsala jsem mu to.
,,No.." řekl si jakoby spíš pro sebe a zamířil k lednici. Taky si z ní vytáhl chleba a nějaké suroviny a udělal si sendvič. Já jsem si mezitím ze stolu posbírala popadané suroviny a dala jsem to zase pěkně dohromady. Vzhledem k tomu, jaký hlad jsem měla, jsem se do toho skoro už zakousla, ale počkala jsem, až si ke mně Dax přisedne. Natáhla jsem k němu svůj chleba a ťukla jsem s ním do toho jeho, jako když se připíjí a lidé si ťuknou skleničkami. Usmál se.
,,Ty jsi samý překvapení.."
,, Já..?" ušklíbla jsem se sama pro sebe. ,,Ty máš zrovna co říkat.."
Jemu jsem už ale nic z toho neřekla, protože jsme se oba zakousli do jídla. Nevybavovala jsem si, ani kdy jedl naposledy on. Cítila jsem se trochu provinile, za to, že jsem nedokázala být dostatečně potichu na to, abych ho nevzbudila, ale on nevypadal vůbec naštvaně, spíš naopak, velmi spokojeně. Oči mu zářily světlem, které skrze mě procházelo z ulice a já bych se mu do nich vydržela koukat snad věčně, kdyby mě nevyrušil Daxuv náhlý změněný výraz. Jakoby ho něco překvapilo, nebo si na něco vzpomněl. Zbrkle se podíval na své zápěstí, jakoby se chtěl podívat na hodiny a pak se plácl rukou do čela.
,,Co to dělám, vždyť já hodinky nemám.." zamrmlal a otočil se na nástěnné hodiny.
,, Třičtvrtě na pět.." špitl a podíval se zpříma mým směrem.
,,An, mám nápad.."
Zvedla jsem obočí, abych tak vyjádřila svůj zájem, ale pak mi došlo, že to přece nemůže vidět, a tak jsem popadla jeho mobilní telefon a vepsala jsem to do něj. ,,Tak na co čekáš? Sem s ním!"
Přečetl si to a usmál se. ,, Líbí se mi tvoje nadšení pro moje návrhy, aniž bys ještě věděla, o co jde.." ušklíbl se.
Strčila jsem si do pusy poslední sousto a natáhla jsem se přes celý stůl, abych do něj mohla šťouchnout pěstí. Bohužel jsem ale byla příliš malá na to, abych ho praštila do ramene, a tak jsem se trefila přímo do hrudníku což způsobilo, že se rozkašlal a u toho se smál.
,, Můžeš mě přestat šikanovat prosím?" vykoktal ze sebe v záchvatu smíchu a kašle a já se rozesmála. Vypadal fakt vtipně.
Když jsme se oba trochu uklidnili, vzala jsem znovu jeho mobil a pokusila jsem se mu připomenout, o čem byla před chvílí řeč.
,,No? Tak co si mi to chtěl říct?"
Dax si zprávu přečetl a odkašlal si, aby mi mohl odpovědět. Tvářil se už zase svým typickým klidným výrazem jakoby bez emocí. Ale já už věděla, že v něm jsou. Akorát skryté. Ale nebyl tak úplně kamenný. Tentokrát ne. V očích mu to svítilo.
,, Mám takový nápad.. poslyš, je ještě hodně brzo, do školy musím až na osmou, to znamená, že máme přes tři hodiny času..jestli nejsi unavená.." nedořekl.
,,Tak co?" naléhala jsem na něj nedočkavě a očima jsem mu visela na rtech. Byla jsem připravená hltat každé jeho slovo. S ním kamkoliv a kdykoliv. Všechno je jedinečný.
,,No.. občas když se probudím takhle hodně brzo a už se mi nechce spát, tak si zajdu na nějaký hezký místo, odkud je hezkej východ slunce..co kdybychom se na něj šli podívat?"
,,Jo!" napsala jsem hned nadšeně a začala jsem kolem něj vesele poskakovat. My něco podniknem! No konečně!
Usmál se.
,, Fajn.. jsem rád, že souhlasíš, jenomže teď přemýšlím, kam jít. Tady z města to není nijak úchvatný.. vím o jednom úžasným místě, ale to je daleko.. slunce vychází v 5:53.. tam bychom to nestihli.." uvažoval nahlas. Přemýšlela jsem. Podle toho, jakým způsobem to říkal, to znělo, jakoby tam moc chtěl. Vůbec jsem nevěděla co tím myslí. Ale jestli jemu to místo přijde úžasný, nevidím jediný důvod, proč mě by nemělo.
,,Kde to je?" zeptala jsem se zvědavě.
,,Daleko za městem.." řekl. ,, dá se tam dostat vedlejšími cestami, když vyjdeš z města a zahneš mezi pole. Takový kopec, ze kterého je krásný výhled. Našel jsem to tam náhodou..ale to už je dávno."
,, Náhodou..?" zeptala jsem se zamyšleně. ,,To ses jako jen tak čirou náhodou toulal přes deset kilometrů od města?"
Protočil oči v sloup. A podíval se mým směrem jakoby říkal : ,,Ach ty hloupá."
,, Víš jak ses ptala na tu motorku? Jel jsem na ní jen jednou, a to jsem se jel podívat po okolí a našel jsem to místo." vysvětlil mi.
Zvedla jsem obočí. ,, Proč jsi na ní jel jen jednou? Vypadá v dobrém stavu.. hádám, že ses asi nevysekal..?"
,,No, dostal jsem jí k sedmnáctým narozeninám od našich, řidičák na ni mám, to jo, ale když jsem na ní jel pryč, sám, měl jsem tolik času na přemýšlení a tak, že mi to bylo nepříjemný.. řekl jsem si, že to pro mě prostě asi není a že to raději znova už zkoušet nebudu. A od té doby je v garáži.." odpověděl mi a svůj pohled zabořil do země.
Mě to ale nedalo.
,, Tak tam zajedeme. Na motorce. Nebudeš tentokrát přece sám. Ale musíš mi slíbit, že mě nezabiješ. Napodruhé." ušklíbla jsem se, když jsem si to po sobě přečetla. Dax ale tak klidný nebyl.
,, Já ti nevím An..je to sice lákavý, ale nejsem si jistý, jestli to je dobrý nápad.."
,,Co nezkusíš, to nezjistíš!" řekla jsem, vstala jsem od stolu a popadla jsem ho za zápěstí.
,,Notak pojď.." pobídla jsem ho a on se pomalu s úsměvem od ucha k uchu, až se mu ve tvářích vytvořily dolíčky, zvedl.
,,Okey..ale jen kvůli tobě.." řekl, zatímco zamykal dveře od bytu.
,, Přesně tak, Kovboji!" rozesmála jsem se, aniž bych mu to kamkoliv napsala. ,,Jenom kvůli mně."