Ten kluk....je za trest

Kapitola osmá- papír a tužka

,, Pojď." pobídl mě a vydali jsme se ke dveřím. ,, Raději odsud rychle zmizíme, aby se náhodou ten starý protiva nevrátil a neměl nějaké blbé řeči."
Souhlasila jsem s ním. Ten dědek je vážně voprus. Nechtěla bych mít takového souseda. Naši sousedi byli celkem milí. Měli jsme s nimi dobré vztahy, půjčovali jsme si navzájem věci, když měl někdo třeba příliš rajčat, vyměnili jsme to za brambory a podobně. Když jsem byla malá, hrávala jsem si s jejich dcerou na jejich pískovišti. Teď už se spolu sice příliš nebavíme, ale vzpomínky samozřejmě zůstaly. Vzpomínky vždycky zůstanou. Ať už se děje cokoliv.
Stoupla jsem si ke dveřím a opřela jsem se o fasádu. Čekala jsem, až nám Dax otevře, když v tom se na mě zoufale podíval. Zvedla jsem levé obočí a naklonila hlavu.
,,Co se děje, Velikáne?"
Dax si rukou prohrábl husté vlasy a zamyšleně nakrčil rty.
,,Hm..jak to říct,no.."
Do dlaně jsem mu prstem namalovala otazník a on se usmál.
,, Vidíš, i takhle to jde."
Nojo.. jsem fakt idiot, že jsem na to nepřišla už dávno. Každý způsob vyjadřování navíc se hodí.
Pak mu ale úsměv poklesl, když si uvědomil, na co že se ho to ptám.
,, Já.." vykoktal ,,Jak jsme totiž vypadli z toho okna.. neměl jsem s sebou klíče.. takže...asi se dveřma úplně nedostaneme."
Jejda. To mi nedošlo. Měla jsem mu nejdřív do ruky narvat klíče než jsem ho vyhodila z okna.. Jasný, kéž bych to věděla. Znovu jsem mu do ruky vepsala otazník.
,,Jak se dostaneme dovnitř?" zeptal se.
,,Ano." odpověděla jsem.
,,No..oknem přece."
Protočila jsem oči v sloup. Už zase namáhavý způsob. Proč? Napadlo mě, že raději počkám až tam oknem vleze on a otevře mi dveře. Ale to by bylo vůči němu hrozně nefér. Takže jsem jen sama pro sebe mlčky přikývla.
,,Hej?" zeptal se a vyrušil mě tak z mého přemýšlení, jak tam vylézt a nikoho u toho nezmrzačit.
,,No?" naklonila jsem hlavu a poslouchala jsem. Kdoví,co z něj zase vyleze.
,, Nechtěla bys mi do dlaně napsat svoje jméno?"
To mě zarazilo. Nechceš rovnou i telefonní číslo? Nebo instagram?
,,Ne." odpověděla jsem stroze.
,, Proč ne? Aspoň bych tě konečně mohl nějak oslovovat."
Na tom něco bylo. Třeba by aspoň pochopil, že jsem jenom člověk a ne nějaký ,,tvor,, jak on říkal. Navíc je to vůči němu fér, vždyť já taky znám jeho jméno.
Když už to vzdal a otočil se že půjde k oknu, popadla jsem mu ruku a napsala jsem mu do ní svoje jméno. ,,Anie,,
,,Anie?" zeptal se.
,,Ano." odpověděla jsem.
,,Ty jo, to je lidský jméno, že jo?"
Neasi.. Protočila jsem oči v sloup a neochotně jsem mu do ramene vyťukala ano.
,,Anie.." řekl zamyšleně. ,,Moc hezké jméno."
Usmál se.
,,Dík no." zavrčela jsem. Moje jméno nebylo nijak zvláštní, ale jeho z nějakého důvodu šokovalo.
,, Takže..ty jsi člověk?" zeptal se.
,,Ano." řekla jsem. Ale pak jsem si uvědomila že to není úplně pravda a tak jsem honem dodala ,,Ne."
Zvedl překvapeně obočí.
,, Takže.. něco mezi?" nechápal.
,,Ano." odvětila jsem.
,,Ty jsi.. počkat, říká ti něco výraz mezipristorka?!" vyhrkl na mě najednou a v očích mu to zajiskřilo.
,,Ano!" odpověděla jsem nadšeně. ,,Ty jsis vzpomněl!"
,, Takže ten chlap nebyl až takový blázen, ale jen tě z nějakého důvodu viděl!"
,,Jo!" nadšeně jsem kolem něj poskakovala a očima jsem ho pobízela, aby vzpomínal dál. Měla jsem z toho radost. Kdyby jste na to už náhodou někdo zapomněli, potkali jsme minule s Daxem jistého pána, který mě viděl a nadával mi že nemám boty. V té době ale Dax ještě netušil, že jsem s ním a tak mu ten rozhovor vůbec nedával smysl a myslel si, že je ten chlap cvok. Což ostatně tak trochu byl, když mě viděl.
,, Takže.." pokračoval Velikán. ,,Ty jsi s ním mluvila a vzkázalas mi po něm, aby mi řekl že jsi meziprostorka, viď?"
,,Jo.." zavrčela jsem neochotně. Za to jsem se styděla. Mohla jsem mu tak říct něco mnohem důležitějšího. Ale ne, to mě nenapadlo. Až když bylo příliš pozdě.
,, Musíme si pak o tom pořádně popovídat, tohle mě zajímá,chci toho o tobě vědět co nejvíc." vysypal ze sebe zbrkle. To určitě.. Já mu tak budu říkat všechno ze svého soukromého života ne? A není třeba padlej na hlavu? Na takový vymoženosti nemáme čas. Nic jsem mu na to neodpověděla a zatáhla jsem ho za rukáv, aby šel se mnou zpátky k oknu.
,,No jo pořád!" zavrčel. ,, Času dost."
To určitě. Jak jsem tak zjišťovala, času bylo míň a míň.
Na chvíli jsem myšlenkami zabloudila ke svojí rodině. Jak jim asi je? A smutní kvůli mě vůbec někdo? Jak špatně se asi musí cítit chudák Amber.. vždyť je ještě malá na to, aby měla na svědomí něčí život.. Každý je mladý na to, aby měl na svědomí něčí život. To jo. Neskutečně mě trápilo, že se mi stalo tohle. Ale na druhou stranu..nikdy bych nepotkala tadyhle Daxe. A to by byla velká škoda. Je hrozně fajn.