Ten kluk....je za trest

Kapitola devátá- den, který se skoro nepovedl

Venku extrémně hlasitě zpívali ptáci. Jestli se ptáte, jak jsem to poznala, bylo to snadné, protože i přes zavřená okna to bylo poměrně dost slyšet. Vzbudilo mě to. Dax v klidu oddechoval a slunce mi prosakovalo skrz zavřená víčka. Byla jsem rozespalá, neboli spíš odporně ospalá. Daxovo tvrdé rameno jako polštář nebylo vůbec pohodlné. To jsem to zas něco vymyslela. Netušila jsem, kolik je hodin, ale Dax v klidu spal a tak jsem si řekla, že je asi brzo ráno a můžu se ještě trochu prospat. Nemělo proto pro mě absolutně žádný důvod otevírat oči a zbytečně se tak moc probudit. V klidu jsem se uvelebila vedle svého spícího svěřence a ani ne do minuty jsem znova vytuhla. Byla jsem prostě unavená. Nemohla jsem však tušit, že za nepatrnou chvíli se vzbudí i Dax.
,, DOPRDELE!!" vzbudil mě řev hlubokým Daxovým hlasem a já jsem se nadobro vzbudila. Div že jsem nespadla jak zbrkle vyletěl z gauče a odhodil deku kamsi do pryč. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. Dax se s výrazem ,, doprdele,, rozběhl kamsi do svého pokoje a já jsem nechápala.
,,Hej? Hrabe ti,nebo co to jako má znamenat? Proč jsi tak naštvaný a proč si na mě takovýhle hnusný? Já ti nic neudělala!" ječela jsem za ním bezvýsledně. Popadla jsem jeho mobil stále ležící na gauči a napsala jsem to do něj. Málem jsem zapomněla, že bez toho nic nemá smysl. Když se Dax zase vrátil a v ruce držel svůj batoh, přiběhl ke gauči a začal do něj házet jednu učebnici za druhou. Stoupla jsem si těsně před něj a pod nos jsem mu strčila mobil s mojí otázkou. Ani si mojí práci nepřečetl, popadl mobil a hodil ho do batohu k těm kopám učebnic.
,, Díky." prohodil jen tak a rozběhl se ke dveřím. Vydala jsem se za ním, ale on byl o dost rychlejší a dveře zavřel. Začala jsem pěstmi bušit do dveří, když jsem zaslechla jak mu v rukou štěrchají klíče. Bála jsem se totiž, že mě tam zamkne, což by vlastně nebyl až takový problém, protože bych sice bez něj vydržela, ale bylo by to hrozná ztráta času který pro mě byl klíčový. Jak se říká: není čas ztrácet čas! Měla jsem štěstí, že Dax mě skutečně uslyšel a otevřel dveře znova.
,,Jdeš se mnou? Tak honem, musíme pohnout, nestíháme." řekl ve spěchu a rukou mi naznačil ať vyjdu ze dveří. Bez sebemenších otázek jsem ho poslechla a vydala jsem se ven. Dax se znova otočil ke dveřím, zamkl je a se spěchem se vydal cestou pryč. Byl na mě až příliš rychlý, takže jsem mu úplně nestačila a se smíchem jsem ho dobíhala. Hrozně mě zajímalo, co má zase v plánu a proč takhle spěchá. Vůbec jsem netušila, co se děje, proto jsem mu rukou hrábla do batohu a vylovila jsem jeho mobil ležící v jedné z kapes. V rychlosti jsem do něj vepsala svoji otázku,
,,Co je?" a vrazila jsem mu to do ruky. Přečetl si to za své extrémně rychlé chůze a pousmál se.
,,No zaspali jsme!"
Nechápala jsem. Jak jako zaspali? Copak dneska někam jdeme? Napsala jsem mu to do mobilu a mlčky jsem sledovala jeho výraz, když si zprávu četl. Občas jsem mu doopravdy vůbec nerozuměla.
,, No je pondělí! Já nevím jak ty, ale já musím do školy An, tohle rozhodně není sranda, protože zaspávám až příliš často a mám z toho docela problémy. " houkl na mě dozadu, aniž by se otočil. Byla jsem totiž už zase až někde daleko za ním. Proto jsem ho znovu (jako už asi po sté) doběhla a podívala jsem se na něj. A jo ono je pondělí! Úplně jsem na to zapomněla! Ach ta moje paměť, možná bych měla přestat narážet do věcí a bylo by to mnohem lepší, úplně jsem zapomněla že potřebuje do školy. Kdybych byla teď na jeho místě taky bych tam musela. Ach jo. Beru to jako takový prázdniny. A copak se o prázdninách vstává? Rozhodně ne! A už vůbec se vám nestane že byste zaspali. Neměla jsem na Daxe žádné otázky. Nebo jako.. měla, ale nebyl čas se ho na to ptát a zdržovat ho tím. Byl pořád tak zapálený proto, aby se dostal co nejrychleji na místo určení, že ho stejně vůbec nic nezajímalo.

Chvíli jsme jen tak mlčky šli, nebo spíš poklusávali a hleděli jsme si každý svého. Byla jsem potichu a on se vůbec nestaral, jestli tam s ním vůbec jsem. Asi mu to momentálně bylo jedno. Nejspíš věděl že se o sebe postarám sama. Rozhlížela jsem se okolo sebe, a byla jsem celá překvapená. Už pár dní jsem neviděla nikoho jiného, než Daxe, a byl pro mě docela nezvyk vidět tolik lidí na jednom místě. Jo, v našem městě jich bylo vždycky hrozně moc! Upřímně, někdy mě docela mrzelo, že nebydlíme někde na vesnici. Ten klid by za to stál, tím jsem si rozhodně jistá. Moje babička byla na vesnici. Hrozně ráda jsem za ní jezdila. Bylo tam spousta zvířat všude kolem, když člověk šel na procházku byl tam klid a vůně čerstvého vzduchu. A žádný smog jako tady! Ale stejně jsem to tu měla ráda, protože to byl můj domov. Vždyť jsem tady už od malička. Naše město nebylo ničím jiné, než všechny ostatní, ale stejně pro mě bylo něčím výjimečné. To, že lidi naráží do mě nebo skrz mě někdy třeba někdo proběhne, na to už jsem si zvykla. Upřímně, byla jsem docela ráda za to, že teď nemusím řešit, abych se někomu vyhýbala. Prostě jsem šla jak buldozer kupředu. A stejně si mě nikdo nevšímal. V tomhle to byla výhoda. A jakože fakt velká. Dax musel kličkovat mezi stovkami lidí a mlčky si hledět svého. Měl nasupený výraz. Byl asi naštvaný sám na sebe, že si nenastavil budík a nebo na mě. Asi jsem ho zdržovala. Těžko říct. Prostě neměl úplně dobrou náladu. Když v tom jsem si z nějakého důvodu vzpomněla na svůj včerejší rozhovor s Yipesem a Dipesem. Co, že mi to vlastně dali za úkol? Rozzlobit ho, že ano? Jestli má dneska takhle špatnou náladu, tak by to nemuselo být až tak těžké. Ale vážně jsem neměla úplně chuť ho štvát. Pitomý úkol. Má den blbec, hned jak vstane musí rychle spěchat do školy a já ho ještě mám rozčilovat. Tohle mi vůbec nepřipadalo spravedlivé. Takové úkoly ať si klidně nechají. Nemám zájem, díky, nechci. Měla jsem stále v rukou jeho mobil, což jsem si uvědomila, že by se mohlo jevit jako problém. Vždyť ten mobil šel vidět! Ještě to tak, aby někdo viděl levitující mobil vedle Daxe. Dala jsem mu ho do boční kapsy od batohu a pro jistotu jsem dělala, že neexistuju. Kdyby si někdo náhodou všiml, že mu mobil jen tak do batohu skočil. Pravděpodobně by si v tom houfu lidí ale stejně nikdo ničeho nevšiml. Vždyť si každý hleděl jenom svých povinností a toho, kam se musí dostat. Několikrát jsme přešli přes silnici, kde jsem se teda musela držet co nejblíž u něj, aby mě auto nesrazilo podruhé, ale jinak jsme šli víceméně pořád po chodníku. V našem městě moc chodníků nebylo. Lidé tady chodili většinou spíš po trávě, a tak byly docela zázrak vidět někoho jít po chodníku. Bylo to celkem blbý, to jo a nemělo by to tak být. Ale na druhou stranu, když člověk viděl trávu, hned mu to město připadalo příjemnější než kdyby byl všude beton. No ne? Alespoň u mě by to tak určitě bylo. Teda ... kdybych tohle město neznala už od malička. Kdybych byla třeba nějaký turista, chápete ne? Bylo neuvěřitelné, že i po ránu tu bylo tolik lidí, ačkoli jsem tady chodila už několik let, vždycky mě to udivovalo. Neměla jsem vůbec ponětí, kde Dax vlastně studuje. Škol tu bylo poměrně dost, a tak jsem nikdy úplně nevěděla, kdo do které chodí. Navzájem mezi školami jsme se moc neznali. Každý měl tu svojí a nikoho ostatní školy nezajímaly. A nevadilo nám to. Z nějakého důvodu, nám to tak prostě vyhovovalo.
,, Heleď, kam vlastně jdeme? " zeptala jsem se jen tak, abych si zkrátila čas čekáním na to, až konečně uvidím místo kam dneska směřujeme. Ačkoliv jsem to nerada přiznávala, byla jsem vlastně docela zvědavá. Otočila jsem se na Daxe. Šel pořád kupředu a nic ho nezajímalo. Teď byl najednou trošku jako robot. Tak jak to říkali Yipes s Dipesem na začátku. Vůbec mi nedošlo, že by to v některých případech mohla být pravda. Nikdy mi jako robot nepřipadal. Až do teď.