Ten kluk....je za trest

Kapitola druhá- jak jsem ho našla

Zírala jsem na sebe a chtělo se mi brečet a nebo utéct. Nesnesla jsem ten pocit, že jsem mrtvá. Ale přístroje říkaly něco docela jiného. Stejně jako kartička, co jsem měla u nohou.
,,Pacient v kómatu" stálo tam. Přišla jsem blíž ke svému tělu a prohlédla jsem se. Měla jsem ošklivě rozbitou hlavu, ale už to bylo zašité.
,,Tam bude jizva.." zašeptala jsem si pro sebe úzkostlivě. Kolem pasu jsem měla ortézu a levý kotník jsem měla v sádře. Všimla jsem si, že na nemocničním stolku byla položená moje karta. Nikdo tu nebyl a tak jsem jí opatrně vzala do rukou. Kupodivu jsem s věcmi hýbat mohla.
,,No na tohle si budu muset dávat fakt pozor, nebo ze mě někdo dostane infarkt..!" problesklo mi hlavou. Ještě naposledy jsem se podívala ke dveřím a pak jsem to otevřela. Na první stránce nebylo nic, co by mě překvapilo. Jenom osobní informace. Jméno, příjmení, věk, váha, škola, bydliště a podobné. Ale když jsem to otočila na další stránku, koukala na mě spousta nových informací. Bylo tam napsáno, co se mi všechno přihodilo. Zlomenina levé nohy, zlomená čtyři žebra, dva obratle a klíční kost, rozbitá hlava a propíchnutá plíce. To, co bylo na konci, mě ale vyděsilo nejvíc. Šance na přežití 2%. V případě, že to pacientka přežije, bude mít trvalé následky. 2%. Měla jsem 2% šanci, že to přežiju a záleželo jenom na mě, jestli chci pravděpodobnost nebo zázrak. Já chtěla zázrak, ale strašákem byla ta věta s trvalými následky. O tomhle mi Dipes s Yipesem neřekli, že jestli se mi podaří úkol splnit, bude ze mě mrzák. Vůbec nic mi neřekli. Měla jsem z ničeho dokázat něco. Zdálo se mi to nemožné. Zrovna jsem položila kartu zpátky na stůl, když se rozrazily dveře a dovnitř vběhla moje máma. Po tvářích se jí roztékal make-up a oči měla opuchlé od slz. Na tohle jsem se nemohla dívat. Když mamka brečela, tak já obvykle taky.
,, Madam, tam nemůžete!" ozvalo se a do pokoje se přihnal asi třicetiletý muž se stetoskopem okolo krku. Nejspíš můj doktor.
,,Je to moje dcera!" zavřeštěla na něj a vrhla se k mojí posteli, div, že mě nesrazila. Jen tak tak jsem stihla uhnout. Popadla mé bezvládné tělo za ruku a tiskla jí tak, že mi ji málem rozdrtila, ale necítila jsem to, takže mi to bylo jedno. Doktor se na ní zoufale díval a nevěděl si rady.
,,Anie, zlato, prosím dej mi nějaký důkaz, že žiješ! Slyšíš mě, broučku?" mluvila k mému tělu.
,,Jo, žiju. Neboj." řekla jsem, ale ona mě neslyšela. Samozřejmě. Neslyší a nevidí. Alespoň jsem si teď zkusila, jaké to je, když se někdo cítí jako vzduch. Hrozný. Nevěděla jsem, jaký důkaz jí mám dát. Položila jsem jí ruku na rameno, ale byla to ruka ducha, takže to necítila.
,,Madam, nečekejte žádné zázraky.Je jen malá šance.." vysoukal ze sebe doktor a pak jí řekl o všech mých zraněních a pravděpodobnosti smrti.
,,Ona- se- z -toho- dostane!" zavrčela na něj máma nazlobeně a on sebou překvapeně trhl. A pak mě to napadlo. Popadla jsem ruku svého těla a položila jsem jí na tu její. Vytřeštila užasle oči.
,,Vidíte to?! Vidíte! Ona je silná! Nepodceňujte jí!"
Nadšeně poskakovala kolem mojí postele a ukazovala na mou ruku.
,,Ano.. to.. je skutečně zvláštní.." zavrtěl nechápavě hlavou doktor a zíral na mé tělo jako na přízrak. Byla jsem hrdá na svůj nápad a spokojeně jsem se usmála, když jsem si všimla, jak ji oči svítí jako hvězdičky. Jako když dítě dostane novou hračku.
,,Madam, potřebuji si s vámi ještě promluvit. Podíváte se za dcerou později." řekl opatrně doktor a mamka kupodivu neprotestovala a přikývla. Dala mému tělu pusu na čelo a se slovy : ,,Drž se broučku." se zvedla a šla. Tady já už jsem zůstat nehodlala. Vydala jsem se za nimi a tak, abych na sebe nějak neupozornila, jsem kolem nich proklouzla ze dveří ven, na nemocniční chodbu. Mohla bych je pronásledovat, ale stejně bych se nedozvěděla nic zajímavého, a jenom bych tím ztratila spoustu času. Ne. Musela jsem ho najít. Musela jsem najít Daxe a pomoct mu, protože jedině tak můžu pomoct i sobě. Rozhlédla jsem se. Všude kolem chodila spousta lidí a byl tu hluk. Mola jsem si vybrat, ke komu se přimíchám a čí konverzaci si vyslechnu. Moji pozornost upoutaly dvě zdravotní sestřičky. Blondýna a tmavovláska. Obě se mezi sebou živě bavily a dohadovaly tak jsem k nim přistoupila a chvíli jsem šla vedle nich.
,,Třeba se dozvím něco zajímavého." řekla jsem. Nikdo mě neslyšel, takže jsem si nemusela nechávat myšlenky v hlavě, ale mohla jsem je vyslovit. Začínalo se mi to pomalu líbit. Byla jsem neviditelná. Opravdu neviditelná.
,,Koho máš?" zeptala se blondýna.
,,Ale.. škoda mluvit. Nic zajímavého. Další nezletilý se ožral do bezvědomí. Klasika." zavrčela mrzutě tmavovláska a blondýna souhlasně přikývla.
,,Slyšela jsi o té v kómatu?" zeptala se znovu blondýna a tmavovláska přikývla. Zbystřila jsem. Že by se mluvilo o mně?
,,Jasně, kdo o ní ještě neslyšel? Jsou toho plné noviny! Že prý je tu i ta malá..?"
,, Jo je," řekla bloncka. ,,zrovna k ní jdu. Je o patro níž. Má zlomenou ruku a je celkem v šoku."
,,A co teprve, až zjistí, že její sestra nejspíš umře.." zapřemýšlela tmavovláska. Mně už bylo jasné, že se skutečně baví o mně.
,,No nic. Ráda jsem tě viděla. Musím ještě rozvézt léky a potom půjdu za tou holkou. Je o patro níž na třináctce kdyby ses na ni chtěla podívat." pronesla bloncka a tím mi moc pomohla.
,,Dobře. Já jdu za tím pitomcem. Tak čau!" mávla na ni tmavovláska a každá se vydala na jinou stranu. Já už jsem je nepotřebovala. Šla jsem ke schodišti a zhopsala jsem dolů po schodech. Pořád jsem na sobě měla to oblečení, ve kterém jsem umřela. Ne, nebyl to župan, ale šortky a mé oblíbené žluté tílko. Když jsem si před tvář dala ruku nebo pramen vlasů, vypadala jsem úplně stejně jako bych žila. Došla jsem k pokoji číslo 13 a otevřela jsem dveře. Chyba lávky. Neuvědomila jsem si to. Až v momentě, kdy se ozvalo zapištění, mi došlo, že něco není v pořádku. Amber totiž viděla, jak se samy od sebe otevřely dveře a hrozně se vyděsila.
,,Duch!" začala vřešťet a ukazovat na dveře. Odešla jsem do rohu místnosti, aby mě nikdo nesrazil, až vejde dovnitř.
,,Klid Amber.."snažila jsem se, ale ona mě samozřejmě neslyšela a ani neviděla. Jak jinak. Že já se vůbec snažím. Nejspíš je to síla zvyku. Do dveří vešla ošetřovatelka a nechápavě se na Amber podívala.
,,Co se děje broučku?" zeptala se celá překvapená a přistoupila k ní blíž.
,,Ty dveře..!" koktala Amber s ukazováčkem nataženým ke dveřím a ošetřovatelka se podívala tím směrem.
,,Tam já už nejsem.."špitla jsem.
,,Co je s nimi?"zeptala se.
,,Otevřely se!" řekla s pláčem.,,A nikdo tam nebyl!"
,,Jsi jenom v šoku.."uklidňovala jí a usmála se na ni. No jasně. Kdo by taky nebyl v šoku, že? Když otevřu dveře, tak je to totiž hrozně děsivý. I když..nevím, co bych dělala na jejím místě. Nejspíš bych se taky vyděsila.
,,Kde je Anie?" zeptala se Amber a ošetřovatelce se vytratil úsměv z tváře.
,,Anie je..no..je těžce zraněná.."vysoukala ze sebe a pohled zabodla do země.
,,Je to moje vina.."zašeptala Amber.S tím jsem plně souhlasila. Nebýt jí, tak by se tohle nikdy nemuselo stát.
,,Ne, to není. Není to ničí vina. To neříkej." nesouhlasila s ní a já jsem přikývla.
,, Vlastně je to trochu i moje vina."pronesla jsem.,,Měla jsem tě na starost jen asi 20 minut a takhle to dopadlo."
Chvíli jsem tam ještě postávala, ale pak jsem se odpíchla od zdi, o kterou jsem se opírala.
,,Tady mě nepotřebuješ Amber."odvětila jsem a otočila jsem se ke dveřím.
,,Snad to není naposledy, co tě vidím."