Ten kluk....je za trest

Kdybyste chtěli vědět, kde se bere zlost.

Já vám nevím. Vždycky jsem se cítil nejhůř na světě , ale nikdy jsem nebyl schopen určit, jestli si ten pocit užívám, nebo ho nenávidím. Byl jsem na něj zvyklý, ale stejně mě občas nutil uvažovat o věcech, o kterých by nikdo uvažovat neměl. Ale těžko říct, protože pokud se narodíte tak, jako jsem se narodil já, musíte počítat s tím, že vám nikdy nikdo neřekne, co by se mělo a nemělo. Nesnáším svoje jméno, ale asi to není to jediné, co nesnáším. Minimálně jsem si ale jistý tím, že to je to první, co jsem nesnášel. Nemám nejmenší ponětí, kdo mě pojmenoval, jestli mi to bylo předurčeno už kdysi, ani jestli jsme se narodil, jako se to děje u těch hloupých lidí, nebo vznikl nějak úplně jinak. 

Netuším, jestli jsem někdy měl rodiče, nebo něco takového, ale asi mě to nikdy nějak moc nezajímalo a netrápilo. Moje jméno je Billabi. Neptejte se, co to znamená, protože to nevím, ale asi do sto dvaceti let svého věku jsem si myslel, že se správně vyslovuje pouze ve křiku, protože jsem ho nikdy ani nijak jinak neslyšel. Žít v prostředí, ve kterém jsem žil po celou dobu já, by asi mělo být u lidí zakázané, ale protože jsem démon, a ne člověk, je to vlastně dost diskutabilní. Je nás tu hodně. A když říkám hodně, myslím tím jakože fakt strašně moc. Je zvláštní jak si lidé naivně myslí, že každý z nich má cosi jako svého strážného anděla, co je vede k dobru, ale už často zapomínají na to, že úplně všechno má svůj rub i líc. 

Lidé jsou celkově neskutečně hloupá stvoření, protože si pořád všechno tak nějak představují k obrazu svému a všechno si předělávají tak, aby jim to dávalo smysl. Někdy si říkám kde sakra berou všechnu tu fantazii a naivitu a jak to dělají, že některé skutečnosti, co si v těch svých miniaturních mozečcích vymyslí, stojí alespoň z malé části na pravdě a na tom, jak to skutečně je. Asi mají fakt štěstí, nebo je to tím, že šéf dobra jim dává nějaké hloupé vize, či co to je. Někteří v něj věří a někteří ne.  A pak jsou tu lidé, kteří uctívají naši stranu. Nikdy jsem tuto skupinu lidí nedokázal pochopit, protože to je jako házet sám sobě klacky pod nohy. Proč bys sakra věřil tomu, že když budeš uctívat zlo, stane se vůči tobě výhodné a tak to nakonec vlastně bude dobré? Řeknu vám jedno. Nic co má počátek ve zlu v sobě dobro nenajde. A jste sakra hloupí a naivní, pokud si myslíte něco jiného.

Nikdy jsem se nedivil svým úkolům a posláním. Nikdy mi nikdo nevysvětlil proč to mám dělat a jestli to mám skutečně dělat, nebo si ze mě jen někdo po cestě udělal srandu, ale můj život nemá žádný řád a ani konec a žiju už sakra dlouho, takže jediné, co můžu v podstatě dělat, je plnit úkoly, ať už jsou jakékoliv. Kdysi jsem býval o dost větší, moje oči byly o moc tmavěji rudé a šel ze mě děsnej strach a respekt i v našem prostředí, ale pak si ze mě jeden příbuzný udělal dobrý den a dal mi napít něčeho, co mi vzalo veškerou autoritu. Na lidi to naštěstí pořád stačí, oni jsou tak hloupí, že na ně stačí zavrčet a hned se vyděsí, ale stejně mě štve že teď vzrůstově připomínám spíš dítě v lidském světě než někoho, kdo je vyšší mocí. Naštěstí mě ti idioti ani nijak nevidí a nemusím to tolik řešit, ale tomu příbuznému jsem za to stejně ostříhal celou hlavu. Já jsem sice teď menší, než většina mých obětí, ale on zas přišel o to, co měl nejraději. Naše husté, černé kudrnaté vlasy. Já je měl dost dlouhé na to, aby mi skrz ně nešly vidět ani rohy. Nikdy jsem moc nechápal, k čemu jsou vlastně rohy dobré, protože dokud jsem byl obrovský, tak maximálně jsem se za ně všude zachytával a omezovaly mě. Ale jak už jsem se zmínil, naše postavení a práci nám nikdy nikdo nevysvětlil a nás nikoho ani nenapadlo se ptát. Jsme struční. Uděláme to, co se po nás chce a nic víc nepotřebujeme. Bezlítostní, bez emocí a bez výčitků. Takoví jsme měli být už od počátku a takoví jsme. A já neznám nikoho svého druhu, kdo by o tom někdy zkusil třeba pochybovat.

Pochybnosti jsou taky jen lidská vlastnost. Abych řekl pravdu, vyhovuje mi to, protože nám to dává značný náskok, ať už máme zrovna za úkol cokoliv. Člověk si všechno desetkrát promyslí a zauvažuje nad tím, než to udělá a do té doby se my už můžeme dostat až do samého jeho podvědomí a natropit tam takovou paseku, že se z toho nevyhrabe. V lidských letech je mi teď asi nějakých 280 let, ale tady u nás ubíhá čas úplně jinak, takže se cítím o dost mladší. Vlastně jsem asi jedním z nejmladších svého druhu, většině mých nadřízených je minimálně dvakrát tolik. Dobře, možná ani ne nadřízených, já nevím, kdo je nade mnou a kdo ne. Jak jsem říkal, přijímáme tak nějak úkoly každej od každého, protože stejně nemáme co jiného na práci. Nevím jestli někdo z nás ví něco víc, nebo jestli někdy viděl někoho, kdo tomu rozumí a ví, co se to vlastně děje, ale já to nebyl.

Mám toho na svědomí už vážně dost, ale nemám lítost ani nic takového, takže mě to nikdy netrápilo. Nevím, jestli mě může něco trápit a když nad tím tak přemýšlím, ani nevím proč tenhle pojem vůbec používám. Je to ode mě vlastně asi docela neuvážené používat lidské názvy, ale na druhou stranu mě to nepřekvapuje vzhledem k tomu, že ve světě lidí se vyskytuju mnohem častěji, než v tom svém vlastním. Nikdy jsem se nestaral ani o to, k čemu vlastně zrovna můj úkol je a co se s tím hloupým člověkem stalo po mém zásahu. Když moji druhové zjistili, že mnohem raději než fyzicky si užívám lidské trestání po té psychické stránce, přidělili mi zvláštní typ úkolů, které nikdo z nich dělat nechtěl,  protože na ně neměl žaludek. Já ale nikdy nebyl někým, kdo by se bál, nebo odmlouval, nebo snad měl pocit, že něco nedokáže. Mířil jsem vysoko, hodně vysoko, nevěděl jsem sice, jestli někdy něčeho dosáhnu, ale svou práci jsem vždycky dělal pořádně. Ne že by mě to někdy někdo učil, ale dávalo mi to potom pocit mojí důležitosti a cítil jsem se za to mnohem líp. Teď to zní, jakoby snad na nějakých mých dojmech záleželo... Tak to ale samozřejmě myšleno nikdy nebylo. To byla ostatně moje práce. Připomínat lidem, že na nich nikdy nikomu nezáleželo.

Moji kolegové vždycky s výskotem nadšeně oslavovali každou sebevraždu, která byla mým dílem, když jsem se zas na otočku vrátil do svého prostředí, ale mně se z toho nikdy nijak krev v žilách nevařila. Bylo mi upřímně úplně jedno, že někdo z mých obětí přišel o život, protože s obyčejnými smrtelníky jsme se stejně v našem světě nesetkávali a jak už jsem řekl, já jsem nikdy ve svém prostředí nesetrval moc dlouho, protože jsem neustále dostával na starost nové a nové nešťastné duše, jejichž utrpení mělo v realitě teprve započít v momentě, kdy jsem se objevil po jejich boku. Miloval jsem ty vyděšené výrazy, koktání a strach, který dokázal způsobit byť můj jediný ledový dotek. Tu husí kůži, co jim naskakovala po celém těle, bolest a zoufalství, co se proplétala jejich zdrcenými dušičkami a naprostou bezradnost, co z nich šla cítit na míle daleko. Ale miloval jsem ten pocit proto, že jsem démon. Proto, že jsem za celý svůj téměř nekonečně dlouhý a neubíhající život, při němž jsem nestárl, nic jiného v podstatě neznal. Ani nevím, jestli použít výraz "miloval" není moc troufalé, protože jak jsem už řekl, lidské výrazy mi sem tam solidně lezou na mozek, i když bych se jimi vůbec neměl nechávat ovlivňovat. Ale nikdy jsem nijak moc nepřemýšlel o tom, že bych možná chtěl být něčím jiným. Že bych možná toužil po tom změnit svůj styl života a chování. Nikdy mě ani nenapadlo že by nějaký člověk mohl být odlišný od toho stáda tupých ovcí, co jsem znal. Možná, že kdybych si mohl kdysi vybrat, ani bych si nevybral být démonem... Ale tuhle myšlenku jsem do své hlavy dostal až krátce potom, co jsem dostal nový úkol. Na první pohled nijak moc odlišný od těch ostatních.

Jedno mi ale neřekli. Tahle holka nebyla tak úplně člověk. A měla v sobě něco, co se u lidí jen tak najít nedá. Je mi skoro zle při představě, že to teď musím říct, aby jste to pochopili. Ale měla v sobě něco, co ji drželo od smrti mnohem pevněji, než jakékoliv běžné vazby. Řekl jsem jí to, co obvykle na lidi stačilo. Ale ona se místo toho pokusila zabít mě. A teď ze mě udělala idiota před celým mým národem. Jednala se mnou jako se sobě rovným člověkem, kterého se ani trochu nebála. Poprvé v historii se obyčejný člověk postavil démonovi a ještě ke všemu jsem to byl já. Jeden z nejlepších ze svého oboru. Asi chápete že tímto okamžikem to ve mně začalo bublat a moje obvyklá lhostejnost k mým případům se změnila v šílené odhodlání. Tuhle malou holku musím zničit.

Billabi je jedním z mých osobně nejoblíbenějších charakterů a protože teď tak trochu váhám jak téměř po dvou letech pokračovat v této knize, rozhodla jsem se vám ho trošinku přiblížit...