Ten kluk....je za trest

Kapitola dvanáctá - kovboj a první rozhovor

Zděšeně jsem se ohlížela na všechny strany. To není možné, vždyť jsem ho držela, kam zmizel? Ohlédla jsem se na Daxe, v jedné dlani měl zabodané tři střepy a stékaly mu z toho kapky krve. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si, co se stalo. Ten hajzl něco prohodil Daxovi oknem! Jak se Dax rukama bránil před letícími střepy, nejspíš mu skončily v dlani. Nechápala jsem. Co se to právě doprčic stalo?
Dax se s rozzuřeným výrazem vydal přímo ke mě. No super, teď dostanu sprda, že mi utekl. Ale já se tak snažila! Vždyť to snad ani není možný! Dax přišel až přímo ke mě a chytil mě za límec košile. Počkat. Já přece neměla košili. Cože? Zvedl mě vysoko nad sebe jako předtím Jacka a v očích mu hořel oheň.
,,Tos byl ty, ty hnusnej hajzle? To si zaplatíš!"
Nechápala jsem ale začala jsem mít z Daxe vážně strach. Z tohoto úhlu pohledu nebyl vůbec tak roztomile milý jako obvykle.
,, Proboha já to neudělala Daxi!" vyhrkla jsem a zděšeně jsem se otřásla při zvuku mého hlasu. Nebyl můj. Takhle mluvil Harlan. Do očí se mi hrnuly slzy. Co se to proboha děje? On mě teď zbije a já za nic nemůžu! Proč mluvím jako Harlan?
Podívala jsem se na svoje ruce bezvládně visící ve vzduchu. Ani ty nepatřily mě. Pomalu jsem zjistila, že jsem v háji. Co to má sakra znamenat!?
Dax mě překvapeně postavil nohama na zem, avšak nespouštěl ze mě ruku ani svůj pohled. Upřeně na mě zíral a naklonil hlavu trochu do boku. Vyděšeně jsem se klepala a pokusila jsem se ustoupit instinktivně krok dozadu. Začínalo mi pomalu docházet co se to děje. I když jsem nerozuměla tomu proč. Já jsem se dostala nějak do Harlanova těla. Nevěděla jsem jak, proč a už vůbec co dělat. Věděla jsem jen jedno. Že se mi to sakra nehodilo.
,, Co-cože?!" vyhrkl Dax když si uvědomil moje slova. ,,Děláš si ze mě srandu?!"
,,Ne!" bránila jsem se a ruce jsem dala před sebe. Znechuceně jsem se otřásla když jsem slyšela jak mi přeskočil můj hlas. Ehm můj? Nebyl můj. To byl právě ten problém. Byl Harlanův.
,,Co..co to má znamenat?" nechápal Dax ze kterého se začal vytrácet vztek a naplňovala ho nejistota. Byl úplně mimo. Vůbec nechápal co se děje. Ale asi mu to došlo. Protože se mě vzápětí začal vyptávat.
,, Řekni ještě něco..kdo jsi..co tohle má znamenat?"
,,Tak hele to by mě taky zajímalo. Byla jsem támhle za rohem na trávníku a pak jsem slyšela tu ránu." začala jsem popravdě. ,,Tak jsem vyběhla a chytila jsem Harlana za košili. Jenomže v ten moment zmizel, jakoby se po něm zem slehla, a já mám najednou tenhle odpornej hlas a tělo-" zarazila jsem se.
,,Ne.. žádný tělo není odporný, An, žádný tělo není odporný to si pamatuj.." začala jsem si pro sebe mrmlat tím divným hlasem a chodit v kruhu. Bylo to zvláštní být o něco vyšší než na co jsem byla zvyklá. Bylo zvláštní být v mužském těle. Tohle bylo zvláštní totiž úplně. Dax slyšel moje mrmlání. Zvedl nechápavě levé obočí a chytil mě za rameno.
,,An? Je možný, že jsi to ty? Panebože.." opřel si hlavu do dlaní a zhluboka oddechl. Nechápal stejně jako já. Ok, kamaráde. Tohle je divný.
,,Jo jsem to já.. přiznala jsem mrzutě. ,,Ale absolutně vůbec netuším jak se to mohlo stát a už vůbec jak to vrátit.. já tohle být nechcu!"
,,Klid An.. musíme uvažovat logicky..ty ses ho dotkla a v ten moment, se to stalo. Bude to asi na tom doteku nemyslíš..?" uvažoval.
,, Jo, na tom něco bude.." uvědomila jsem si. ,, Jenomže jak se dá dotek zvrátit když jsem v něm, doprčic!"
,,No tak na to musíme ještě nějak přijít.. hlavně nevyšiluj..to by nedopadlo dobře." poznamenal Dax a sklonil zamyšleně hlavu.
,, Tobě se to řekne.." odfrkla jsem. ,, Tobě nehrozí že zůstaneš v těle toho největšího tupce, co existuje."
Ten hlas co ze mě vycházel mě fakt děsil. Bylo to nehorázně divný. Někomu by to možná taky připadalo divný mluvit mým hlasem. Ale tohle bylo děsný. Dax se uchechtl a schoval svůj úsměv svojí rukou.
,,Ty se směješ!" uvědomila jsem si a usmála jsem se Harlanovým ksichtem. Asi to muselo vypadat děsivě.
,,Ty se nezdáš chlapče!" bouchla jsem ho přátelsky pěstí do ramene a on se na mě zamyšleně podíval.
,,Teda.. představoval jsem si tě různě, jako zelenýho mimozemšťana, jako průhlednýho ducha bez nohou, ale v životě bych si tě nepředstavil jako Harlana." rozesmál se znova.
,,Ty syčáku!" vyprskla jsem smíchy a žduchla jsem do něj. Bylo to tak úžasný s ním mluvit a on mě mohl slyšet. Ale raději bych byla alespoň v těle nějaký ženy. Takhle to muselo vypadat dost pofidérně.
,, Dobře, dobře, nechám tě být, nemůžeš za to.. musíme tě z něj nějak dostat a vyřídit si to s ním..co to mělo vlastně znamenat? On mi hodil do okna šutr!" rozčiloval se.
,, Pojď," řekla jsem a vykročila jsem ke dveřím jeho bytu. ,, jdeme to prozkoumat."
Přikývl a mlčky se za mnou vydal. Vlezla jsem do obýváku a opatrně jsem překračovala střepy. Pak jsem si všimla ležícího kamene na podlaze. Nebylo by na něm nic až tak zvláštního. Byl o něco větší než Daxova pěst, vážil asi kilo a půl a byl to obyčejný šedý šutr. Ale když jsem ho vzala do ruky a otočila jsem ho, všimla jsem si na něm přilepeného papíru.
Stálo tam : Jsi Loser.
Nic víc, nic míň. Dax ke mě šel, že se na něj taky podívá, ale uvědomila jsem si, že by se kvůli stupiditě toho kluka ještě trápil. Takže jsem papír rychle strhla a zmačkaný jsem ho narvala do Harlanovy kapsy džín. Při tomto gestu jsem ucítila v kapse chomáč něčeho. Ze zvědavosti jsem to vylovila. Dax mezitím přišel až ke mě.
,,Co to máš?" zeptal se, když si všiml že něco třímám v pěsti.
,,To měl Harlan v kapse." řekla jsem a podala jsem mu to do dlaně, aniž bych se podívala, co to vlastně je. Dax to vzal a rozevřel ruku. Jenom nějaké peníze. Nic důležitého. Chtěla jsem to vzít a vrátit to Harlanovi do kapsy ale pak jsem si uvědomila, že peníze na opravu okna bychom z něj nikdy nedostali.
,, Zaplatí ti to okno." poznamenala jsem. Dax přikývl. Nebylo toho moc, ale lepší než nic. Podala jsem mu do dlaně i ten kámen. Zamyšleně ho obracel.
,, Nevím proč, ale čekal bych, že tam bude aspoň nějaký vzkaz. Tohle mi nedává smysl. Proč by to sem jinak házel..."
,,Co já vím.." prohodila jsem. ,, Kdoví o čem ten psychopat přemýšlí. Je divnej."
Dax přikývl. Co jiného by mi na to asi tak mohl říct. Byla to pravda.
,, Kdoví co se mu honí tou jeho rezatou palicí.." oklepal se při těch slovech.
,, Proč ho vlastně tak nesnášíš? Chová se takhle už dlouho?" zeptala jsem se.
,,Od samého začátku, co jsem začal navštěvovat tuto střední. Nevím proč zrovna na mě si tak zasedl. Nechci se chlubit ale myslím že kdybych chtěl, mohl bych ho zatlouct do země. Ale nejsem ten typ, co se zbytečně pere. Za celej život jsem se popral tak třikrát. S bratrama a nedávno s tím pitomcem v parku, co o tobě tak hnusně mluvil. Bože, já fakt nechápu cos na něm viděla. Takovýho pitomce..holky jsou fakt divný.."
Rozesmála jsem se.
,, Víš že ani nevím? Teď už každopádně vím že o něj nikdy ani nezavadím. Hňup. Děkuju ti za to. Fakt nevím co bych jinak dělala."
Pokrčil rameny.
,, Jenomže co teď uděláme s tebou? Mám sice skvělej pocit z toho, že s tebou můžu normálně komunikovat, ale nechci tohoto tupce ve svým bytě. Nejraději bych ho zmlátil za to okno."
,,Ani nevíš jaký z tebe jde strach. Když si mě zvedl nad sebe, myslela jsem že zemřu. Podruhý."
Rozesmál se.
,,Je to možný no.. měl jsem ho chuť zabít. Tu mám sice pořád ale aspoň už trochu menší. Měla jsi asi fakt štěstí. Myslíš že bys cítila jeho bolest?"
,, Nemám ponětí.." uvažovala jsem. ,,Ale vzhledem k tomu, že můžu manipulovat s jeho tělem, je to dost možný. Nicméně, nemám úplně chuť to zkoušet."
,, Jo..to chápu. Stejně seš dobrá žes ho stihla chytit. Jinak bychom se ani nedozvěděli, kdo to udělal. Jakto, žes byla tak pohotová?"
Pokrčila jsem rameny. ,,Co já vím.. slyšela jsem ránu, tak mě napadlo, že asi něco není tak úplně v pořádku. A běh je ta jediná věc, kterou v tělocviku jakštakš zvládám."
Usmál se.
,,Jo v mém případě je to dost podobný, mám velký kroky takže tak.."