Ten kluk....je za trest

Kapitola jedenáctá- tady něco nehraje

Po dlouhé době, kdy se v mojí dlani vystřídalo asi patnáct klíčů, mě pomalu začala obklopovat zoufalost. Co když tam ten klíč fakt není? Co pak? Na to, jestli náhodou nestojí někdo za mnou a udiveně nehledí na klíče, cpoucí se do zámku, jsem kašlala. Neměla jsem na takové chujoviny čas. Vzala jsem další. Omrkla jsem ho ze všech stran, jestli na sobě nemá nějaký lístek. Neměl. Vypadal docela věruhodně. Tak akorát velký a obyčejný, nijak složitý. Zasunula jsem ho do zámku. Ok. Pohla se ve mě jiskra naděje. Zasunout jde, ale co otočit, Hmm? Měla jsem štěstí, v zámku to cvaklo. Druhou rukou jsem zatlačila do dveří a ty se otevřely. Nadšeně jsem se kousla do spodního rtu a vyšla jsem ven, na čerstvý vzduch. Byl poslední květnový den a venku krásně svítilo slunce. Takové dny byly mé oblíbené. Ale ze zasnění jsem se rychle otřásla. Na tohle nemám čas. Klíče jsem nechala zevnitř v zámku a vyběhla jsem ven. Oběhla jsem s lehkým poklusáváním školu a ze všech stran jsem jí obhlížela. Ale Dax nikde poblíž nebyl. Spatřila jsem hodiny na jednom sloupu. Od konce hodiny uběhla už půl hodina. Za tu dobu už může být kdekoliv. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla riskovat abych se neztratila ještě víc, jsem se rozhodla prostě jít směrem k jeho bytu a doufat, že si tu cestu ještě pamatuju. Ale něco málo jsem si pamatovat prostě musela. Někdy musím jít projít celý město. Za těch patnáct let co tu žiju je tu pořád ještě dost uliček, co mi nic neříkají. To není úplně v pohodě. To rozhodně ne. Třeba o existenci Daxovy ulice jsem do nedávna neměla ani ponětí. Chjo. Je to se mnou hodně špatný. Šla jsem zrovna okolo hezkého parku. Byl hustě prorostlý listnatými stromy všeho druhu. Bylo tam několik pěkných laviček a jasně zelený trávník. Nebyla jsem tu už kolik let. Bylo to totiž v jiné části města, než na jakou jsem byla zvyklá. Hodně se to tu změnilo. Ráno jsem si ho ani nevšimla, když jsem kolem něj procházela. Kam jsem dala oči. Byl nádherný. Doslova to nutilo se tam zastavit a sednout si do trávy. Ale já věděla že nemůžu. Ztrácela bych tím čas. Ve výsledku jsem se ale rozhodla alespoň skrz něj projít. Byl prázdný, nevšimla jsem si v něm jediného živáčka. Ohlížela jsem se všude okolo, když v tom se to stalo. Bylo to jako narazit do sloupu a nade mnou se tyčil Velikán. Oči mu zajiskřily a řekl tu svou větu. ,,Co to doprčic..?''
Když jsem si to uvědomila, nadšeně jsem ho objala kolem pasu a on sebou překvapeně škubl.
,,Tady jsi!" poskakovala jsem nadšeně. ,, Už jsem se bála, že tě nikdy nenajdu!"
Když jsem ho pustila, překvapeně krok poodstoupil, jakobych snad byla nějaká nakažlivá. Potřeboval by se trochu socializovat, vůbec nepřijímá lidi. To je škoda.
,,An, jsi to ty?" zeptal se váhavě.
,, Samozřejmě!" vypískla jsem a vyťukala jsem mu na rameno ,,Ano"
,, Víš jak dlouho tě hledám?!" spustil na mě. Překvapeně jsem zvedla obočí.
,, Co-cože..?"
,,Jak jsem jako měl vědět, že za mnou nejdeš? Moh bych být rád, že jsem se tě zbavil, ale přišlo mi nefér ti ani pořádně nepoděkovat za pomoc při tom testu."
Usmála jsem se. To je od něj milé.
,, Pojď, máme čas, nezůstanem chvíli tady v parku?" zeptal se mě, když jsem mu nic neřekla.
Usmála jsem se. Ten kluk mi čte myšlenky. Zaparkovali jsme na jedné z dřevěných laviček a mlčky jsme si užívali tepla. Bylo vážně nádherně. Ticho a klid bylo blahem pro mou mysl a podle výrazu Daxe bych řekla, že i pro něj. Nebeské oči mu na zářícím slunku zesvětlaly a jiskřily ještě víc než obvykle. Jen jsem ho mlčky sledovala. Jeho mimiku v obličeji, řeč těla. Byl klidný a zcela vyrovnaný. Ten den by mohl být úplně úžasný, kdyby se nestala jedna věc, která ho změnila od základů..
Seděli jsme spolu bok po boku v tom parku přes půl hodiny, když v tom jsem kousek od sebe zaslechla chlapecké hlasy. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby jsem si po několika vteřinách poslouchání těch hlasů neuvědomila, že jeden je mi víc, než jen známý. Patřil Jackovi. Klukovi, do kterého jsem byla už hodnou chvíli docela dost zakoukaná. Jak už jsem řekla, byl to on. Otočila jsem se jeho směrem a v krku se mi utvořil knedlík. Jakoby mě snad mohl vidět. Teď jsem byla fakt vděčná za to, že nemůže. Bylo by to trapný. Doufala jsem, že prostě i s těma dalšíma dvěma klukama přejde a bude zase všechno v klidu. Ale on se jako na potvoru zastavil na asi deset metrů od nás vzdálené lavičce. Posedali si tam a začali mluvit. Ze začátku, to byl úplně normální rozhovor a nic se nedělo. Pak mezi sebou ale začali mluvit strašně sprostě a já jsem na to zděšeně zírala. Tohle jsem o něm nevěděla. Seděl uprostřed nich a na všechno odpovídal snad nejsprostěji z nich všech. Byla jsem znechucena. Řekla jsem si, že to stejně jako Dax budu ignorovat a zůstanu v klidu. Ale všechno se posralo v momentě, kdy jsem uslyšela z jejich úst svoje jméno.
,,Hej, Jacku?" řekl jeden z jeho pitomých kamarádů. ,,Co ta Anie, nebo jak se jmenuje? Už jsi jí konečně dostal?"
Zděsila jsem se. Dax nic. Nejspíš to neslyšel, nebo si neuvědomil, že je řeč o mě. Poslouchala jsem dál.
,, Jaká?" zeptal se Jack mrzutě a přihodil nějaké sprosté slovo, které není vhodné uvádět v tomhle příběhu.
,,No ta týpka, kterou jsi měl jako hračku."
Do očí se mi začínaly hrnout slzy,tohle jsem nečekala.
,,Jo tahle. Hele, ona asi chcípne. Mě to bylo řečeno jen tak mimochodem, prej jí srazilo auto, nebo tak. Jako ne, že by mi to vadilo, stejně mi šlo jen o to jedno, ale už jsem byl docela blízko. Teď budu muset najít zas někoho jiného a všechno snažení zbytečně." řekl Jack. Nechápala jsem to. Řvalo to ve mě vzteky a smutkem. Tak velkým. Já ho totiž měla ráda. A o tomhle, co tady teď říkal jsem neměla ani ponětí. Asi chcípne. Jak to může vůbec říct? Vždyť to je tak strašný!
,,Byla to pro mě jen hračka. Já takových můžu mít.." dodal. Po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem to nemohla poslouchat. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla nic udělat. Vůbec nic. Chtěla jsem jenom pryč odsud. Zlomilo mě to. Jak může být někdo až tak zlý? Vstala jsem. Tady už nebudu ani vteřinu. Dax si všiml, že se něco děje. Opatrně se na mě podíval.
,,Co se děje?" říkal mi očima.
,, Prosím, pojď se mnou pryč.." zašeptala jsem s brekem. Vzala jsem ho za jeho obří ruku a druhou jsem si otírala slzy. V Daxovi to škublo. Všiml si mých slz. To viděl.
,,Oni..oni mluví o tobě, An?" zašeptal a v očích mu to zažehlo vzteky. Mlčela jsem. Jenom jsem ho zatáhla za ruku.
,, Prosím pojď.."
Dax si ze sebe sundal mojí ruku a postavil se. V celé svojí velikosti se nade mnou tyčil jako hora.
,,Ne, An, neodejdu, já to slyšel, a nikdo se k tobě takhle chovat nebude..!"
Svůj batoh který měl před tím na klíně mi podal a vyhrnul si rukávy od svojí tmavě modré mikiny. Zděsila jsem se. Co chce proboha dělat?! Stačily mu čtyři jeho mega kroky na to, aby se dostal přímo k Jackovi. Já jsem celá uslzená vyděšeně stála opodál. Bylo mi jasné, že Dax je šíleně naštvaný. Aniž by utrousil jediné slovo přišel přímo k Jackovi a pravou rukou ho chytil za tričko. Zvedl si ho vysoko nad hlavu a Jack na něj jen vyděšeně koukal. Dax měl naplé všechny svaly a Jacka probodával ledovýma očima. Jeho dva kamarádíčkové na něj místo pomoci jen tupě zírali a neřekli ani slovo.
,,Ty hnusnej hajzle.." zasyčel Dax a namáčkl Jacka neustále vysícího ve vzduchu ke stromu a přechytl ho do druhé ruky.
,,Jak můžeš vůbec něco takového říct! Zmetku odporná!" řval na něj svým hlubokým hlasem a já na to jen udiveně zírala. Byla jsem vyděšená, nešťastná a překvapená zároveň. Dax se napřáhl a vrazil Jackovi pěstí do nosu. Vyděšený Jack se chytil za nos, ze kterého se mu hned spustila krev a začal se rukama bránit. Dax ho hodil do trávy a Jack se snažil odplazit dřív, než mu Dax klekl na obě ruce a dal mu další ránu. Takhle vzteklého jsem ho v životě neviděla. Jackovi přátelé jen zděšeně zírali a Jack na ně řval o pomoc. Dax se na ně ale jenom podíval a oni raději utekli, aby neskončili na Jackově místě.
,,Anie je ta nejlepší holka jakou znám a ty jsi odpornej hajzl, kterej umí jen ubližovat. Opovaž se o ní ještě někdy něco takového říct a zabiju tě, je ti to jasný?!" řval mu Dax do obličeje. Jack začal zbaběle brečet a snažil se vykroutit z Daxova sevření. Dax se znova napřáhl ale já jsem ho chytila za ruku a táhla jsem ho do zadu.
,, Už stačí, nebo ho fakt zabiješ!" ječela jsem. Dax mě poslechl, aniž by mě slyšel a povolil svůj stisk. Jack se z pod něj vydrápal, s řevem vstal držící se za nos a utíkal co mu síly stačily. Z bolesti, která mu musela v nose pulzovat, se mu však podlamovala kolena. Několikrát se ohlédl, jestli Dax nejde za ním. Já jsem se s brekem vrhla k Daxovi na zem a chytila jsem ho za jeho ruce od Jackovy krve. On se mě zastal. To je to nejkrásnější a přitom nejbolestivější gesto, co pro mě kdo kdy udělal.
,, Pojď sem.." zašeptal a celou mě schoval ve svém obětí. Rukou mě hladil ve vlasech a já mu brečela do hrudníku. Nikde nikdo nebyl. A byla jsem za to vděčná. Tohle byl můj a Daxuv okamžik. Jen náš.