Ten kluk....je za trest

Kapitola třináctá- stav, který se mi nelíbil

Dax se na mě překvapeně otočil a zvedl obočí.
,, Nápad? Jaký?"
Rozesmála jsem se. Jeho výraz byl hrozně vtipnej.
,,Na některý věci nepotřebuješ znát odpověď." odvětila jsem a napsala jsem mu to do mobilu.
,,Na tohle zrovna jo.." zavrčel.
,,Tak jinak.." napsala jsem. ,,Na některý věci nesmíš znát odpověď."
Dax zavrčel a přitočil oči v sloup. ,,Tohle tajnůstkářství mě fakt rozčiluje..ty o mně víš první poslední a já jen tvoje jméno.."
,,Co bys chtěl vědět? Já to chápu. Máš právo se dozvědět víc, ale můžu ti říct maximálně něco málo o sobě.." napsala jsem a mobil jsem mu vtiskla do dlaně.
Zvedl zamyšleně obočí. ,,Ty mi na něco odpovíš? Počkej, fakt?"
Nevěřila jsem tomu, že jsem mu to dovolila. Nechtěla jsem o sobě mluvit. Nevím proč, ale bylo mi to vždycky nepříjemné. Ať už jsem byla živá nebo ne. Byla jsem ten typ člověka, který všechno slyšel a o všem věděl, ale do konverzace se nezapojoval. Občas mi to přišlo až děsivý.. ale co. Byla jsem to já.
Trochu jsem litovala toho že jsem mu to dovolila. Ale už se stalo.
,,Jo.." napsala jsem do mobilu zatímco ho ještě držel v ruce. Jemně jsem se přitom omylem dotkla jeho ruky a on sebou trochu cukl. Pousmála jsem se. Pořád se mě lekal jako bych snad byla nějaký virus..
,, Dobře." řekl rázně a otočil se zpříma mým směrem. V očích měl hvězdičky zvědavosti a ve tvářích se mu utvořily dolíčky. Chvíli jsem na něj s úžasem zírala. Jak někdo může být takhle strašně hezkej..
,, Mám spoustu otázek.." pokračoval.
Jo..s tím jsem tak nějak počítala, ale až příliš pozdě.. má jich až moc.
,, Takže.." začal když jsem pořád nijak nereagovala. ,,Ze začátku chci vědět něco, podle čeho si tě dovedu představit. Je to možný? Můžeš mi to říct?"
,,Asi ano.." odepsala jsem. Začala jsem být nervózní. Připadala jsem si, jakobych snad teď někomu měla vykládat svůj životopis. Neměla jsem ráda popisování sebe samotné. Když jsem řekla něco negativního, znělo to jakobych měla sebevědomí na bodu mrazu a potřebovala psychologa a kdybych naopak řekla něco pozitivního, zněla bych egoisticky. To bylo složitý. Rozhodla jsem se tedy odpovídat na jeho otázky stručně, bez zbytečných slov a upřímně.
,,Jak jsi vysoká?" zeptal se. Usmála jsem se. Na tohle nebylo těžké odpovědět. Popadla jsem ho za zápěstí a přitáhla jsem si mobil do svojí výšky. Zase sebou lehce trhl.
,, Když se zadaří, 165, spíš míň než víc." Napsala jsem.
Rozesmál se. Nastavil svoji dlaň do vzduchu.
,,Kde máš hlavu?"
Vzala jsem jeho ruku a položila si jí na čelo. ,,Tady." odepsala jsem.
Chvíli na mě jakoby zíral a potom mě lehce pohladil ve vlasech. Když si uvědomil co udělal, ruku rychle oddálil. ,,Booože. " zavrčela jsem si pro sebe a protočila oči v sloup. Jakobych byla nakažlivá.
,, Dobře.." vykoktal když se vzpamatoval.
,, Barva vlasů?"
,, Tmavý.." odepsala jsem.
Přikývl a zamyšleně se podíval mým směrem, jakoby se snažil si mě představit.
Vytrhla jsem mu mobil z ruky a začala jsem do něj rychle psát. Chtěla jsem tenhle zvláštní nepříjemný rozhovor mít za sebou.
,, Chceš vědět ještě něco, nebo můžu pokračovat ve své práci?"
,, Práci?" nechápal. ,,Jak jako práci?"
,,S tebou, hlupáčku.." zavrčela jsem.
Zvedl obočí. Myslím, že to nechápal. Ale já už neměla nervy na vysvětlování. Přišla jsem k rozbité tabuli skla a opatrně jsem po ní přejela prsty.
,,Vy dva.." řekla jsem a zvedla jsem svůj pohled. ,,Vemte mě s tím za váma prosím."

Ticho, bílo a klid. Už zas. Prudce jsem si sedla. Tentokrát jsem dokonce ani nespadla. Moje tělo už si začínalo zvykat. Po pravé ruce jsem skutečně měla to sklo.
,,Je od tebe milé, že mu chceš pomoct." ozval se pisklavý hlas. Ani nevím, kde se tady Yipes vzal, neviděla ani neslyšela jsem ho přicházet. Ale bylo mi to fuk. Jemně jsem se pousmála jeho směrem.
,,Jsem tu jen na skok." vysvětlila jsem stručně a položila jsem ruku nad sklo. Zavřela jsem oči a přála jsem si, aby se to spravilo. Když jsem je otevřela, bylo to vcelku. Páni. Začínám v tom být i docela dobrá ne?
,, Díky," řekla jsem s lehkým úsměvem. ,, Teď mě prosím hoď zpátky."
,, Nechceš ještě něco než zas půjdeš?" zeptal se Dipes. Věnovala jsem mu rychlý, nechápavý pohled, který říkal : ,,Kde ses tady prosimtě vzal?" a pak jsem zbrkle zavrtěla hlavou.
,,Myslím, že nic víc teď momentálně nepotřebuju.."
Dipes pokrčil rameny a se slovy jako : ,, Když myslíš.." začal mumlat už důvěrně známou formulku, z níž jsem si stejně nezapamatovala ani jediné slovo. Ještě než to se mnou zhouplo, jsem položila na sklo dlaň. Jakobych se snad bála, že tam jinak zůstane.