Ten kluk....je za trest

Kapitola první- jak jsem umřela

Ne nebyl to konec. Ne takovej, jakej by jste pravděpodobně čekali, ale možná že, vám už došlo, že knížka nemůže skončit hned na začátku příběhu. Alespoň ne tak docela. Možná, že by nebylo od věci vám ujasnit, jak jsme se k onomu ,,konci " tak rychle vlastně dostali. Všechno to začalo obyčejně. Ne moc odlišně od ostatních, ničím jiných příběhů....

V uších mi zněly hodiny.
,,Tik, tak, tik, tak.."opakovalo se stále dokola a mě to pomalu, ale jistě začínalo lézt na nervy.Nedalo se nic dělat. Už jsem procitla a za tohohle dotěrného zvuku zaručeně znovu jen tak lehce neusnu.Velice opatrně a obezřetně jsem otevřela jedno oko a zahleděla jsem se jím k hodinám, abych se v případě, že je ještě příliš brzo, mohla překulit na druhou stranu, zavrtat si hlavu do polštáře a pokračovat v ničím nerušeném spánku.V momentě, kdy však moje oko zpozorovalo nástěnné hodiny visící naproti mojí posteli, se bleskurychle otevřelo i druhé a já jsem vyskočila z postele rychlostí tak velikou, jako by mě někdo vzduchovkou trefil do zadku.Peřinu jsem zkopla z postele a rychlostí světla jsem se vrhla ke skříni a popadla jsem z ní alespoň župan. Oblečení bude muset počkat. Rozrazila jsem dveře svého pokoje a zmateně jsem vyběhla na chodbu. Běžela jsem tak rychle, že jsem málem porazila mamku, která právě vycházela z koupelny ještě s ručníkem na hlavě.
,, Anie, zlato potřebuju..."
Mně však bylo úplně ukradené, co potřebuje a pomalu smrtelnou rychlostí jsem se řítila dolů ze schodů. ,,Jak to, že ještě není v práci?" problesklo mi hlavou.,, Copak taky zaspala?"
Pak jsem to ale nechala být. Na myšlenky jsem teď prostě neměla čas. Ona bude mít problém, ne já. I když... já nejspíš taky, protože už je fakt pozdě. Jak to tak vypadá, nakonec poběžím za autobusem v županu, v bačkorách a s vlasama divoce rozevlátýma kolem hlavy. Víc toho nejspíš nestihnu.Už jsem popadla batoh s učebnicemi hozený na podlaze ze včerejška a chystala jsem se vyrazit ze dveří a pádit rovnou za autobusem, když jsem si všimla svojí mladší devítileté sestry, poklidně sedící u stolu a přežvykující rohlík s Nutellou ještě taky v županu.
,,Blbneš?" zařvala jsem na ní rozčileně, ale ona dál v klidu přežvykovala.
,, No tak sebou hni!Ujede nám autobus!"
Ani se nehla. Provokativně zívla a prohrábla si blonďaté vlasy.
,,Amber, co se děje?"ozvala se z vrchu mamčina otázka a Amber líně protočila oči v sloup.
,, Ale nic mami,.." protáhla a já jsem na ní nechápavě vytřeštila oči. Jak to může takhle říct?!
,, Jenom si Anie zase spletla víkend se všedním dnem." prohodila jen tak mimochodem a já jsem se na ní s úžasem podívala.
,, Ne, ne, ne a ne!" vyhrkla jsem a plácla jsem se rukou do čela.
,,To nemůže být pravda, že ne?"
,,Už je to tak.." zavrčela.
,,Dala sis denní dávku tělocviku pro nic za nic."
Vrhla jsem na ní vražedný pohled, švihla jsem batoh zpátky do rohu ke dveřím a zničeně jsem sebou plácla na gauč.
,,Víkend.." zopakovala jsem si pro sebe a nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
,,Už zase.."
Mezitím mamka sešla dolů a odhodila mi chuchvalec tmavých vlasů z obličeje.
,,To nic Anie.." začala a já jsem k ní zvedla svůj utrápený pohled.
,,Vždyť se nic tak hrozného nestalo."
S tím jsem tak úplně nesouhlasila, ale neměla jsem nic, co bych jí na to řekla, takže jsem mlčela.

,,Je mi líto, že ti musím zkazit radost, ale budeš muset změnit svoje dnešní plány.." odvětila mamka a Amber se zašklebila. Vytřeštila jsem na ni oči. to nemyslí vážně! Dneska?!Ne, tak to ne..!Zrovna dneska jsme si měli udělat s kamarády po dlouhé době čas jen pro sebe a někam si vyrazit.Tolik jsem se těšila na trochu volna a ona mi to teď hodlá překazit? To přece nemůžu dopustit!
,, Je mi jedno, co chceš, ale tohle se prostě zrušit nedá!"vyjela jsem na ní rozčíleně a ona mě zpražila pohledem.
,,To, že ti je patnáct ještě neznamená, že můžeš všechno mladá dámo!Nebuď drzá!"utrhla se na mě a já jsem znechuceně nakrčila nos. Na druhou stranu jsem věděla, že jsem poražena, protože jsem nechtěla dostat facku, a tak jsem raději mlčela.
,,Musím si jít vyřídit něco do práce i když je víkend, takže se budeš muset dneska o Amber postarat ty a pohlídat jí." řekla lhostejně a já jsem se zlostně podívala na Amber. Už zase mi musí všechno pokazit. Je jí 9 proboha! To si nemůže vyrazit na nějakou oslavu narozenin své ztřeštěné kamarádky?
,,Nemůžu za to že jsi zrovna chtěla jít ven s přáteli." řekla mamka jako by mi četla myšlenky a mně se chtělo křičet. Tak moc jsem byla naštvaná.
,, Teď zas musím všechno zrušit!" soptila jsem vzteky a Amber se zlomyslně pohihňávala. Tak tohleto jí teda nedaruju.
,, Nemusíš!" odvětila a já jsem nechápavě zvedla obočí. To by mě teda zajímalo, co tím myslí a jak to hodlá udělat.
,,Vždyť ji přece můžeš vzít s sebou!"
Ne tak tohle teda ne.
,,Ať si jde za svými kamarády, nepotřebuji křena!" projela mnou další vlna vzteku a už mi bylo všechno úplně jedno. Tohle už prostě zašlo příliš daleko.
,,Já nemám kamarády!" zavrčela Amber a tentokrát jsem se ušklíbla já.
,,A divíš se? Pořád se za mnou táhneš jako sopel!Proč tě mám mít pořád na krku?!"
Mamka protočila oči v sloup a popadla své lodičky, s kterými chodila do práce.
,,Vyřešte si to jak chcete holky, ale Anie, to ti říkám a přikazuji! Nespustíš sestru z očí!" prohodila a pak za ní zaklaply dveře. Se sestrou jsme se na sebe podívaly. Obě jsme měly pohledy, které prozrazovaly, že nemáme daleko k tomu, abychom se navzájem pozabíjely.
,,Ne, ať tě to ani nenapadne!" vyjela jsem na ni po několika vteřinách napjatého mlčení a ona stáhla rty do úzké čárky, což u ní naznačovalo nadměrnou dávku nesouhlasu.
,,Jo, už mě to napadlo!" odsekla a já jsem zavrtěla hlavou.
,,Tak na to ani nemysli!" přikázala jsem a ona mě probodla pohledem.
,,A proč ne?" nechápala.
,,Já bych se s tvými přáteli třeba ráda seznámila. Tak proč mi to nedovolíš?"
,,To bych se raději vzdala času s nimi než abych je mučila tebou." odfrkla jsem.
,,Jo ták.." protáhla.
,, A není to náhodou proto, že se bojíš o toho svého Jacka, že ne?,Protože tvůj deník je toho plnej!"
Tak tohle bylo už příliš.Moje hranice ke smrtelnému výbuchu právě obrovskou silou rupla a kdyby to nebylo nereálné, tak bych se nedivila, kdyby mi právě teď od uší stoupaly obláčky horké páry. Jenomže to nereálné bylo, takže jsem svou zlost dala znát alespoň ve svém obličeji a to teda fakt pořádně. Jaký ona má právo, že mi leze do deníku?! Já jsem si říkala, že už bych měla s tím psaním toho blbého deníku konečně seknout. Je to vážně dost nebezpečné.Když se nad tím tak zamyslím, vlastně se splnilo to, čeho jsem se obávala ze všeho nejvíc. Moje miniaturní dotěrná sestra zjistí pomocí té blbé knížky moje největší tajemství.A to poslední dobou bylo to, že jsem byla šíleně zakoukaná do kluka jménem Jack.
Alex, Jane, July a Marthin, moji kamarádi mi nejmíň stokrát opakovali ať neblbnu, že je to šílený blbec.Ale já jsem jejich slova brala dosti lehkovážně a moc jsem na ně nedala. Párkrát mi řekl že jsem pěkná a to moje smýšlení o něm ještě víc usvědčilo. Byl hezkej.Měl asi metr sedmdesátpět což znamenalo, že je alespoň o 10 cm vyšší než já, a to jsem oceňovala.Měla jsem strašně ráda vysoký kluky.Byl to fotbalista a na ty holky většinou letěly,takže se není čemu divit, když jsem ani já nebyla výjimkou. Nebyl to sice úplně kluk mých snů, ale lepšího jsem zatím nenašla takže jsem neměla důvod, se do něj nezakoukat. Ale láskou bych to nenazývala, to nikoli.Doufala jsem, že postupem času třeba budu mít důvod, ale pořád jsem ho nenacházela.