Ten kluk....je za trest

Kapitola sedmnáctá- došly nám jablka

Jakoby se zastavil čas. Tak strašně pomalé a dlouhé vteřiny snad ještě nikdy nebyly. Už jsem to jednou zažila. Okamžiky před smrtí bývají snad nejdelší a nejnekonečnější, co to jde. Achjo.
Viděla jsem zpomalený záběr toho jak Billabi, ten hajzl mrňavej, dopadá bokem na silnici přesně pod auto. Ve tváři mu šla vidět křeč, kterou prožíval, když dopadl na zem. Bylo to vlastně jakobych sledovala svou smrt, vždyť já musela vypadat dost podobně. Auto, jakoby jelo snad rychlostí jeden kilometr za hodinu, jak strašnej slowmotion se mi v hlavě odehrával. Bylo to neskutečný. Byla jsem vyděšená. Strašně. Moje kroky ale byly jisté. Věděla jsem, co chci udělat. Ale i tak jsem se cítila, jakobych chodila v medu. Cítila jsem strašný smutek a bolest. Nechápala jsem, že mě nezabil už sám o sobě.

Stoupla jsem si přímo naproti autu, který se ke mně pomalinku blížilo. Hleděla jsem mu přímo do světel. Řidičův výraz byl klidný. Nemohl tušit, že má pod sebou dva čekající na smrt. Sledovala jsem jeho tvář. Nikdy jsem ho neviděla. Vždycky jsem doufala, že můj poslední pohled bude patřit někomu, kdo pro mě znamená celej svět. Děsný, že mě někdy napadalo, že by to mohl být Jack..jak jsem mohla být tak neuvěřitelně slepá.
Jakoby to auto jelo snad hodiny. Řidičovy oči najednou uhly na levou stranu ode mě a jeho tvář byla zděšená. Nechápala jsem proč. Než jsem se tam ale stihla tím zpomaleným tempem otočit, ucítila jsem kolem pasu něčí ruce a i s tím dotyčným jsem letěla na kraj silnice. Nestihla jsem udělat nic. Jenom jsem nevědomky položila svou dlaň na ty ruce a s vědomím, že je to naposledy, jsem se nadechla. V ten moment se mi rozbušilo srdce jako splašené. Tuhle vůni znám. A moc dobře.

Dopadla jsem na zem, do trávy. Nic jsem nechápala, ale v ten moment se vše vrátilo do své původní rychlosti a já jsem cítila bolest z dopadu. Ale nebyla zas tak strašná. Dopadla jsem dobře. Ačkoliv jsem letěla původně na bok silnice, odhození z ní bylo silnější, než bych čekala. Billabi mi zmizel z očí a auto šílenou rychlostí, kterou jsem si předtím vůbec neuvědomovala, přejelo přes místo, kde jsem před chvílí stála. Řidič silně zmáčkl klakson a z jeho úst se ozývala jedna nadávka za druhou. Nechápala jsem proč. Nemohl mě vidět. Nemohl tušit, že jsem tam stála. Ale pak se mi v hlavě odehrál ten periferní obraz, který jsem předtím nevnímala. Když jsem probíhala kolem svého domu. Unikl mi důležitý fakt. Ale teď jsem si to uvědomila. Sklopila jsem pohled na svoje ruce. Viděla jsem je. Dotýkaly se velkých dlaní, které mě pevně svíraly. To, že jsem viděla svoje ruce a Billabiho nikoliv, znamenalo jediné. Je nablízku.

Otočila jsem hlavu. Srdce mi bilo jako o život. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsem zase unikla smrti, nebo tím, že jsem vedle sebe měla člověka, v jehož přítomnost jsem ani nedoufala. Uviděla jsem jeho tvář a do očí se mi hnaly slzy. Co to plácám. Brečela jsem, a to pořádně. Byl přesně takový, jakého jsem ho znala. Jeho oči byly otevřené dokořán a tak blízko, že jsem měla pocit, že mu vidím do duše. V ten moment jsem nemyslela na to, jak mi ublížil. Ne. Byla jsem mu vděčná. Vždyť mi dal tímto gestem jasně najevo, že to nemyslel vážně. Otočila jsem se celá naproti němu. Leželi jsme oba vedle sebe na zemi, sotva pět centimetrů od sebe a můj modrookej Velikán nepravidelně a zbrkle dýchal, stejně jako já. Pustila jsem jeho ruce a ty své jsem pozvedla k jeho tváři. Pravou rukou jsem mu přejela po tváři a palcem setřela slzu, která se třpytila v koutku jeho oka. Levý koutek jeho rtů se lehce zvedl, jakoby se usmál. Pravou tvář měl odřenou, ale jeho výraz napovídal, že to bylo to poslední, co ho trápilo.
,, Promiň.." špitl roztřeseným hlasem a chytil mě za zápěstí. Koukala jsem mu zpříma do očí, takže jsem věděla s jistotou, že to myslí vážně. Nic víc, než tohle slovo jsem nepotřebovala. Cítila jsem v sobě krásný pocit. Plápolal ve mně jako oheň a zahříval mě. Jakoby štěstí a šílená radost zároveň. Přemýšlela jsem, jak na to zareagovat. Věděla jsem, že mě vnímá. Vzhledem k tomu, jak jsme byli blízko, musel cítit můj dech. Pravou rukou jsem mu zajela do hustých tmavých vlasů a letmo jsem se dotkla rty špičky jeho nosu. Dax zbrkle zamrkal a pak, roztřeseným hlasem, snad z toho strachu, bolesti a stresu z toho, že jsme zrovna málem umřeli, ze sebe vyloudil úsměv, tak upřímný, jak jen to člověk dokáže. Nejdřív se jen lehce uchechtl, ale pak se rozesmál tak mile a úžasně, že to rozzářilo celou jeho jedinečnou tvář.
,,Ty by jsi mi odpustila snad všechno na světě, viď.." špitl s tím úsměvem a já už jsem se taky usmála. Byla tma, ale jeho tvář tím úsměvem tolik zářila, že jsem ho viděla skoro jako za denního světla.
,,Chlape.." řekla jsem se smíchem a poklepala jsem mu na rameno ,,ANO" aby alespoň trochu tušil, kam moje odpověď směřuje. ,, Ať už by si udělal cokoliv na světě, záleží mi na tobě na tolik, abych byla schopná za tebe i položit život..Tohle, co jsi udělal, je to nejúžasnější, co bych od tebe mohla získat. Zachránil si mi život, příteli."
,, Mám tě rád Anie. Vážně. A chápu, že to co jsem řekl, je neodpustitelný. Nechápu, jak jsem mohl. Pochopím, když teď odejdeš.."
Překvapeně jsem zvedla obočí. To fakt? To vážně řekl? Jak bych mohla! No tak to ne. Okamžitě jsem se posadila, bez jakéhokoliv ohledu na to, že se mi zamotala hlava a on si toho všiml. Sedl si taky a podíval se mým směrem ustaraným pohledem. Natáhla jsem k němu dlaň.
,,Dej mi mobil, Daxi, tohle ti beze slov nevysvětlím."
Pak mi došlo, že prd vidí. Poklepala jsem mu tedy dlaní na rameno, a on pochopil.
,,Tohle?" zeptal se opatrně a já přikývla a vzala jsem si jeho mobil do ruky. Viděla jsem se zase úplně normálně. Ruce, nohy, vlasy, periferně i svůj nos. Jakkoliv jsem byla Daxovi vzdálená, ať už fyzicky, nebo psychicky, všechno bylo zase zpátky. A v pořádku. Byla jsem celá dotřískaná, ať už z důvodů Billabiho šikany, nebo z toho letu přes silnici, ale bylo mi to jedno. Byla jsem neuvěřitelně šťastná.
,,Daxi.." začala jsem psát a on mi četl přes rameno. ,, Myslíš, že kdybych na tebe byla naštvaná a chtěla tě nadobro opustit, myslíš, že bych tě nechala zachránit mi život a chovala bych se teď takhle?"
Usmál se.
,,Jak jsem říkal. Ty mi odpustíš všechno na světě. Lidi, tuhle holku si pamatujte, je úžasná." řekl a objal mě zezadu kolem pasu. Nikdy jsem nechápala, jak se mnou může být už natolik vžitý, aby přesně věděl, kde jsem. Ale jeho gesto mě velmi překvapilo a v ten moment, jako bych v břiše měla motýlky. Zvláštní. Tohle jsem ještě nikdy nezažila..
,, Měl jsem o tebe takový strach." špitl po chvíli a já jsem k němu obrátila svůj pohled. Poslouchala jsem, co řekne dál.
,,Hned jsem si uvědomil, že to bylo zlý, že to bylo špatný. Stál jsem na tý chodbě a cítil jen to, jak jsi dál a dál. Běžel jsem za tebou, ale nic si nevnímala, nebo vnímat nechtěla. Viděl jsem, jak se samy otevřely dveře mojí školy, ale na ulici jsem tě ztratil. Nevěděl jsem co dělat, jak se zachovat, abych zvrátil budoucnost svých slov v případě, že bys mě vážně poslechla. Jediné, co mě napadlo bylo to, že ses možná šla alespoň rozloučit s rodinou. Díky tomu, co jsem udělal, jsem věděl, kde bydlíš. Zvonil jsem tam, hodněkrát, ale nikdo nebyl doma. Netušil jsem, co mám dělat. Jedinou naději jsem měl v tom, že zpozoruju něco zvláštního v okolí. Čekal jsem tam hodiny. Mohla jsi za tu dobu být už stokrát mrtvá. Pomalu jsem se začal hroutit z toho, co jsem provedl, když v tom se otřásl támhle ten semafor. A když na něm zůstal flek krve, bylo mi to jasný. Hele, srdce mi bušilo jako splašený. Bylo neuvážený, skočit pod auto, aniž bych tě viděl a měl tak jistotu, že tě vůbec chytím. Ale nelituju ani vteřiny svýho rozhodnutí tě najít."
Domluvil a já na něj zůstala v úžasu hledět. Všechno to do sebe tak geniálně zapadalo. Bylo to něco neuvěřitelného. Mě by to v životě nenapadlo.
,,No páni.." špitla jsem zaraženě a podívala jsem se mu do tváře. Vyzýval mě očima, abych nějak zareagovala, ale já neměla nejmenší tušení, jak. Byl nervózní. Viděla jsem to na něm, ale netušila jsem proč. Vždyť to nejhorší je za námi. Ne? Přiblížil se ke mně natolik blízko, až mi to přišlo nebezpečné. Téměř jsme se dotýkali nosy. Zornice měl rozšířené, dech pořád neklidný a viselo mezi námi příjemné napětí. Ale já byla moc natvrdlá, než aby mi došlo, o co se pokouší. Chytila jsem jeho bradu mezi palec a ukazováček a odtáhla jsem ho od sebe.
,,Brzdi příteli."
Byla jsem za to gesto na sebe později strašně naštvaná, protože mi vůbec nedošlo, že se mi pokusil dát pusu. Nebo chcete-li, políbit mě. Vypadal dost zaraženě, ale mně to vůbec nedocházelo. A když jsem si to po pár vteřinách konečně uvědomila, mohla jsem udělat dvě věci. Buď ho políbit a doufat, že to tak vážně myslel a nebo - a to jsem taky udělala- vstát, podat mu ruku a dělat, že jsem o tom neměla tušení.
,, Takhle rychle to nemůže jít kovboji..promiň. Věci se odvíjí až příliš rychle.." řekla jsem jen tak do větru a pomohla jsem mu na nohy. ,, Fakt ne."