Ten kluk....je za trest

Kapitola osmnáctá - šikulka

,, Počkat.. hm.. cože?" zeptala jsem se nechápavě už asi po sté a zvedla jsem netrpělivě obočí. Seděla jsem v tureckém sedu, ruce zatlé v pěsti před sebou a opírala jsem se jimi do bílého prázdna. Yipes protočil mrzutě oči a zoufale se obrátil na svého bratra.
,,Jak jí to mám vysvětlit?"
,, Prosimtě.. jseš úplně nemožnej, nech to na mně.." odbyl ho Dipes a já směrem k němu natočila hlavu. Snad umí vysvětlovat líp, než jeho obtloustlý kolega. V meziprostoru už jsem byla pěkně dlouho, už od doby, co jsem usla vedle Daxe na gauči, když listoval učebnicemi. Bylo neuvěřitelné, že mě v tom vůbec poslechl. Hustý.
,, Prostě.." chopil se toho Dipes. ,, Protože ses tak dobře poprala s tím, co se mezi tebou a Daxem dělo a protože jsi se dokázala Billabimu ubránit, rozhodli jsme se dát ti takový bonus. Zbavit tě ho sice nemůžeme, ale abys oproti němu měla alespoň v něčem výhodu, uvidíš ho i když sebe taky. Chápeš?"
,,A-Asi ano.." zadumala jsem. Yipes protočil oči.
,,To vážně? Říkám jí to tady stokrát a nerozumí a ty to řekneš jednou a ona to ,,asi" chápe?"
Pousmála jsem se. Byl legrační, když se vztekal. Bylo zvláštní je zase vidět. Vážně jsem si minule myslela, že to je úplně naposledy. Ale nebylo. A oni, jakoby to snad tušili či co.. ale hlavně byl zvláštní ten pocit naprostého klidu v mé hlavě. Věděla jsem, že je Dax v bezpečí, a že ho můžu opět chránit před zlým světem. A to vám byl tak osvobozující pocit.. Nicméně, vraťme se k aktuálnímu dění. Tváře obou prcků byly plné napětí. Snad čekali, že začnu jásat, děkovat jim a kdoví, co všechno. Mě však ale v hlavě naskočila docela jiná situace. A byla jsem trochu naštvaná.
,, Počkat. Jestli můžete zařídit, abych ho teď viděla, znamená to, že jste to mohli zařídit i před tím. Nemuselo by nic zajít tak daleko, kdyby jste to udělali už dávno."
V ten moment jejich tváře zkameněly a Yipes se zmateně otočil na Dipese, jakoby se ho snad ptal, co teď.
,,No.." vykoktal Dipes viditelně nervózně a ztěžka polkl. ,,My..my jsme nemohli tušit, jak to dopadne..."
,,Nemohli tušit?" zvýšila jsem hlas. ,,NEMOHLI TUŠIT?! Safra já jsem málem přišla o život! A Dax taky! A vy tady čekáte jak to dopadne a ani mi nepomůžete?! Přijde vám to v pořádku? Já vám tady plním nějakej úkol, kterej si nejste schopni pořešit sami a místo toho, abyste teda aspoň do toho taky dali všechno, co můžete, tak nečinně přihlížíte a čekáte co se stane? Přijde vám tohle normální? Uvědomujete si vůbec jak riskantní tady tohle vaše rozhodnutí bylo? Co všechno to mohlo způsobit? Já vím, že pro vás naše životy nemají takovou cenu, protože vy nemůžete ani tušit jaké to je, opravdu žít, bez jediného vědomí co je po smrti, ale teďka jsme vážně málem přišli o život! Tak se vzpamatujte sakra!"
Úplně jsem vypěnila. Cítila jsem na sobě jak jsem rudá vzteky a jak mi stoupl tep. Byla jsem naštvaná, vynervovaná a až příliš rozrušená na to, abych se mohla radovat z toho, že jsme vlastně oba s Daxem přežili. A tak je to nejspíš vždycky. Je těžké vidět na věcech to pozitivní, když je to schované kdesi za rohem a do očí vám bije to negativní. Ano, možná jsem to přehnala. Ale jako omluvu za sebe samotnou musím uvést, že se domnívám, že jsem na to měla dobré právo. Ti dva mě totiž vážně dost naštvali. Podívala jsem se na ně. Oba byli snad překvapenější než já sama, co to ze mě vlastně vyšlo. Koukali nervózně do země, jestli tak to bílé nic vůbec můžu nazývat, a tvářili se, jakoby tohle vše šlo snad mimo ně a vůbec se jich to netýkalo. Nevěděla jsem, co jim k tomu mám povědět víc. Řekla bych, že už jsem asi řekla dost. Takže byla řada na nich. Podívala jsem se Dipesovi do očí a vyzvala jsem ho tak k vysvětlování. Moje gesto pochopil, zhluboka a zdrceně se nadechl a z donucení, ačkoliv šlo dobře vidět, že by se tomu nejraději vyhl, se rozhoupal k odpovědi, když pootevřel tu svou malinkou pusinku.
,, Já vím An. My to víme oba. Udělali jsme chybu a omlouváme se za to. Neměli jsme podceňovat situaci ale na naši obhajobu zase musím říct, že to pro tebe znamená, že jsme ti důvěřovali, že jsi natolik dobrá, že se s tím nějak popereš. Což se stalo. Takže jestli důvěru v tebe považuješ za chybu, tak ano. Zmýlili jsme se."
Domluvil a sklopil znova zrak. Na chvíli jsem snad zapomněla i dýchat. Měl pravdu. Tahle skutečnost mi bohužel vůbec nedošla a způsobilo to tohle.. cítila jsem se najednou jako nejhorší holka na světě, že jsem je za to sprdla. Sklopila jsem zrak a ztišila hlas.
,, Já.. omlouvám se. Tohle mi nedošlo. Viděla jsem v tom jen vaši nezodpovědnost, nikoliv laskavost.."
Yipes se na mě konejšivě pousmál, už vypadal mnohem klidněji. Dipes taky vypadal vyrovnaně a spokojeněji a tak  jsem se taky trochu uklidnila a cítila jsem se tak stokrát líp. Bylo mi fajn. Vlastně..ano bylo mi fajn. Byla jsem živá. Na Zemi jsem měla svého vysokého kovboje a věděla jsem, že je v bezpečí. Věděla jsem, že je zabezpečený a že mu můžu kdykoliv pomoct. Věděla jsem, že je tu ještě pořád ta naděje, že se jednou vrátím do svého těla a třeba ho s trochou štěstí ještě i někdy uvidím a budu ho moct obejmout. A pocit toho, že vím toto, byl natolik osvobozující, že jsem vlastně nepotřebovala ke štěstí nic jiného. Protože všechno bude v pořádku, dokud uvidím jeho nebesky modré oči.