Ten kluk....je za trest

Kapitola sedmá- já jsem vážně blbá

S námahou jsem otevřela oči. Bylo to za dnešek už po tolikáté, že mi ze mě samotné bylo špatně. Nechápu, jak můžu být tak blbá. To přece snad ani nejde.
Pokusila jsem se narovnat si záda, jenomže se mi kapinku zamotala hlava a ozvala se obrovská rána, jak jsem celou svou vahou spadla na zem. Proč jsem neseděla na židli, jako člověk?! To bych se tomu teď vyhla.
,,Jenomže já jsem idiot Anie. Seznamte se." zavrčela jsem sama pro sebe a pak jsem si uvědomila další bolest z pádu a dodala jsem ,,au"
,,Ale notak! Co jsi rozbila?" ozval se hlas za rohem, kde o pár vteřin později vykoukl v celé své obří kráse Dax. Proč si hned myslí, že jsem něco rozbila?? To ho ani nenapadne, že něco není tak úplně v pořádku? Nebo že jsem se rozbila já? Jo, jsem stoprocentně rozbitá. Takhle blbá jsem totiž ještě nikdy nebyla. Alespoň doufám. To bych asi raději šla spáchat sebevraždu. Jojo, styděla bych se za sebe.
,, Chtěl jsem zajít pro tu lékárničku, jenomže ty prostě nevydržíš a musíš mi rozflákat dům, že? Co jsi rozbila?" ptal se znova a naléhavěji než předtím Dax. Byl už blízko, takže jsem se honem chtěla postavit, aby mě nezašlápl, jenomže zbrklé pohyby jsou ve špatném zdravotním stavu to nejhorší, co můžete udělat, a tak jsem zase málem omdlela. Málem. Tudíž jsem se nezhroutila, ale ani nezvedla. Což bylo pěkně k ničemu, páč Dax o mě samozřejmě zakopl.
,,Tak tohle je konec.." problesklo mi hlavou, když jsem zpomaleně vnímala jak padá a padá blíž ke mě. Jeho veliké tělo se řítilo strašnou rychlostí , ale já to vnímala tak strašně pomalu, že jsem si hned řekla : ,, Často se říká, že poslední okamžiky před smrtí, prožívají lidi pomalu, v tom případě umírám."
Jen jsem tak zoufale hleděla na tu tvář, pak jsem pokrčila rameny a řekla jsem si ,, Víš co An? Můžeš být ráda, že tvůj život ukončí tenhle milý mladík, mohl by na tebe taky spadnout dějepisář."
Při té představě jsem se oklepala. Náš morbidně obézní učitel dějepisu byl to poslední, co byste chtěli, aby způsobilo vaši smrt. Sledovala jsem Velikánovy oči, které svou jedinečnou barvou připomínaly nádhernou namodralou noční oblohu.
,,Jestli je tohle konec, tak ať je s hvězdama. Mám ráda Kasijopeu." špitla jsem těsně před tím, než se čas zase vrátil do původní rychlosti.

Zapřemýšlela jsem. ,, Konec? Je tohle definitivní konec?" Bála jsem se otevřít oči. Bylo to pro mě víc, než děsivé. Nežila jsem zrovna perfektně. Chcípnu v pekle. Ajaj. Když jsem se však donutila otevřít oči a překonat tak sebe samou, byla jsem překvapená. Vedle mě ležel Dax, který se v mžiku zase postavil a rukou se podržel ve vlasech.
,,Jauvajs.."sykl.
,, Počkat, já nejsem mrtvá? To co je?" nechápala jsem. Nevím jak, ale Dax se mojí hlavě nakonec nějak vyhl. A tím mi zachránil život. Aspoň myslím. Ehmm.. nevím jestli je úplně vhodné, myslet si, že by mě zabil pád dvoumetrového obra. I když.. všechno je možné.
,,To jsi ty, že?" zavrčel svým hlubokým hlasem a stále se s bolestí v obličeji držel za hlavu. V hlavě jsem si přehrála svůj způsob odpovědí a poklepala jsem mu na rameno.
,,Ano."
,,Co zas děláš, co to bylo za ránu a proč jsi sakra na zemi?!" vyštěkl na mě a očima probodával místo, kde se domníval že jsem. Byla jsem tam. Tentokrát ano. Jak mu na tohle mám odpovědět jednoslovně? Pokrčila jsem tedy rameny a řekla jsem si ,,Ne už dlouho nebylo."
,,Ne."
,,Co?" nechápal. ,,To přece není odpověď!" Ne asi. Tohle jsem moc dobře věděla i bez jeho domněnky. Ale nemělo smysl nad tím zbytečně moc uvažovat.
Trochu se uklidnil, narovnal se, vstal a natáhl ke mě ruku. ,,Co?" nechápala jsem, (už zase) což jsem dala najevo tím, že jsem na něj jen mlčky zírala ze země.
,,Notak, podej mi ruku, pomůžu ti na nohy." špitl a protočil oči v sloup.
,, Aha! An, ty jsi ale blbka.." promluvila jsem sama sobě do duše a přijala jsem jeho štědrou nabídku. Oba jsme malinko, nepatrně cukli v momentě, kdy jsme se dotkli, ale ruku mi pevně stiskl, a tak jsem už brzo zase stála na svých vlastních nohách, které mi poslední dobou připadaly naprosto k ničemu.
,,Tohle tělo je voprus." zavrčela jsem ke stropu. ,,Nemohli byste mi na tuto akci propůjčit jiný?" Bezvýsledně. Bylo to jako prosit bezdomovce o peníze. Taky by vám nic nedal.
Když jsme se pustili, jemně se pousmál.
,, Máš hrozně malinké ruce."
,,Hmm.." zavrčela jsem. Nikdy jsem nedokázala rozpoznat, jestli je tato věta negativní, nebo pozitivní. Pochvala, nebo urážka. Nejspíš něco mezi tím. Něco neutrálního.
,, Takže," řekl. ,, Nezbývá mi než tě požádat, aby sis sedla a vydržela chvíli bez problémů, zatímco se pokusím znova dojít pro tu lékárničku, a budu doufat, že mě poslechneš a zase si neublížíš. Vzal bych tě k doktorovi, ale víš, že nemůžu."
Přikývla jsem. Rozuměla jsem mu a neměla jsem zapotřebí dělat naschvály. Nikdy jsem to neměla zapotřebí. Jenomže to se pomocí ,,ne" a ,,ano" velmi těžko vysvětluje.
Posadila jsem se tentokrát na židli jako normální kultivovaný člověk a jen jsem mlčky zírala do zdi. Na čele mi to pořád pulzovalo bolestí a přemýšlela jsem, jestli se tyhle rány objevují i na mém těle ležícím kdesi v nemocnici. To by bylo dost creepy. Aspoň pro ty lékaře, nebo sestřičky, co mě pravděpodobně občas chodí kontrolovat. Ale těžko říct, jak to je. Třeba už mě strčili do márnice.
Oklepala jsem se při té představě. Ještě se pak vzbudím zaživa pohřbená..Ne! To je ta největší noční můra! Musím se v následujících dnech na své tělo jít podívat, protože pokud bych zjistila že už mě zakopali, raději bych dobrovolně vybrala smrt, než se probrat v úzkém prostoru zasypaná hlínou. Extrémní klaustrofobie. Pomalu jsem začínala panikařit i ve výtahu, natožpak v tak úzkém prostoru, jako je rakev. To bych umřela leknutím a nikdo "Is nic netušit."
Přerušila jsem svoje černé myšlenky v momentě, kdy se objevil za rohem, v ruce těžkou krabici s červeným křížem... lékárnička. A jak jsem poznala, že je to těžké? Svaly na rukou měl natolik napjaté, že se leskly jako bronz. I u tahání těžké věci vypadal vážně moc dobře. To já když jsem táhla kýbl s vodou, vypadala jsem u toho jako umírající kráva a ty zvuky co jsem u toho vydávala..a když jsem to konečně položila, asi půl hodiny jsem umírala na zemi a všichni dělali, že mají moc práce a vůbec je nezajímá můj problém. Ach ano, lidi. Pořád mají tendenci starat se jen sami o sebe (častokrát ani to ne) a život a dění kolem nich je jim naprosto volnej. Je to vlastně docela smutné, no. Ale co. Zpátky k situaci.
Postavil to na stůl, ale nejdřív si rukama stůl pečlivě poplácal, abych tam náhodou nebyla já. Pche. Jak si o mě tohle může myslet. Já a sedět na stole? Nikdy. Jsem přece slušně vychovaná holka, ne?
,, Jsi tady?" zeptal se a rozhlížel se kolem sebe, jakoby nevěřil tomu, že jsem vážně zůstala na místě.
,,Ano!" odpověděla jsem mrzutě. Škubl sebou.
,, Jednou z tebe budu mít infarkt.." zavrčel.
,,Ano.." odpověděla jsem po pravdě.
,,Tak ukaž.." řekl Dax a natáhl ke mě ruku. ,, Ukaž mi, kde tě co bolí, ať tě místo ošetření ještě víc nezraním."
Takovou starostlivost jsem cenila. Popadla jsem ho za jeho obrovskou ruku a namířila jsem si ji na čelo. Pak mi došlo, že vážně netuší, kam mířím, ani pořádně jak sedím, a v jaké výšce zhruba mám obličej. Takže jsem mu tu ruku musela na svý čelo doslova položit. Sykla jsem u toho bolestí, protože když vám někdo sáhne do otevřené rány, děsně to bolí. I on sebou lehce škubl když ucítil na rukou mou krev. Ale páč je to statečnej kluk, zase ruku přiblížil, ale něžněji než před chvílí.
,, Rozbitý čelo?" zeptal se a tak roztomile natočil hlavu na bok, až mi uniklo tiché ,,Aww".
,,Ano.." odpověděla jsem stroze a on s viditelným přemýšlením stáhl rty do úzké čárky.
,,Hmm.. hele asi to bude štípat, ale dezinfekce bolí vždycky." řekl a podíval se na mě. To jsem věděla, ale nikdy jsem neměla až tak hlubokou ránu a upřímně jsem z toho měla docela nervy, páč tohle bude bolet kapku víc, než obvykle.
Přiložil mi to k ráně a začalo to strašně bolet.
I přes děsnou bolest jsem ho nechala ještě několikrát přiložit dezinfekci, ale když mi to pak omylem dal těsně pod oko, raději jsem mu to vytrhla.
,, Radši já sama, jo?" zavrčela jsem.
Dax to nemyslel samozřejmě zle, ale docela mě to rozzlobilo. Víc mě zmrzačila doba strávená s ním než celý můj život..na tom možná něco bude.
Do očí mi vhrkly slzy, když jsem se donutila přiložit si dezinfekci znovu k ráně. Au.
,, Měla by sis to znova namočit, už tam toho moc není.." poučoval mě Dax a já jsem zbrkle odpověděla ,,NE!" protože jsem si okamžitě uvědomila, že to bude bolet ještě o moc víc.
,,Ale já to nemyslím zle! Jen ti chci pomoct!" bránil se, páč z mého silného ťuknutí do ramene asi vycítil vztek.
Po chvíli jsem uznala že má pravdu a i přes velký odpor jsem to udělala. Mučící kousek vaty jsem si připustila k tělu ještě celkem třikrát no a pak už jsem ho raději zahodila hodně daleko. Neboli do koše. Muselo to být vtipné, vidět jen pohybující se ( chcete-li letící) kus vaty. Ale myslím, že si na takové věci za dobu strávenou se mnou už zvykl.
,, Další zranění už nemáš?" zeptal se. A jo. Já jsem fakt blbá, samozřejmě že nos by taky ocenil ošetření. Jenomže to mi nedošlo dřív, než jsem to vyhodila. No aniž bych mu odpověděla, popadla jsem další kousek vaty a namočila jsem ho do té odporné tekutiny. Rozhodla jsem se, že se kouknu kde přesně to mám bolavé a tak jsem vstala a šla do koupelny.
,,Hej? Kam jdeš?" nechápal.
V koupelně měl nad umyvadlem téměř přes celou stěnu zrcadlo. Nejspíš mu sloužilo na holení a tak. Nic nenormálního. Přistoupila jsem k němu s tím, že se tam uvidím. Ale nic jsem tam nespatřila. Jen Daxe stojícího za mnou. Asi mu došlo, proč jsem tam šla.
,,Nejsi tam vidět.." zašeptal a položil mi svou obří ruku na rameno. No nepovídej!! Toho bych si určitě nikdy sama nevšimla. Ne fakt, občas byl tak strašně nelogický, až to bolelo. Otočila jsem se na něj. Loktem se opíral o futra a snažil se hledět na mě. Podlezla jsem mu pod paží a sedla jsem si zpátky do kuchyně. To nemá smysl. Začala jsem si poslepu ošetřovat nos a zaslechla jsem, jak v tý koupelně mluví. Asi si ještě nevšiml, že už tam dávno nejsem. Bože.