Ten kluk....je za trest

Kapitola patnáctá - slzy čisté bolesti

Dax pevně stiskl brzdu a trvalo to už jen několik málo vteřin, než sundal nohy z pedálů a stál nohama na zemi. Seskočila jsem z motorky a ustoupila zase instinktivně bokem. Nabroušeně jsem si založila ruce na prsou. To snad nemůže myslet vážně. On skutečně projížděl všemi možnými ulicemi, jenom aby zjistil kde bydlím? Moji osobní informaci?! Úplně mě tím vyvedl z míry a naštvaně jsem semkla rty do úzké čárky. Ne. Tohle prostě nemůže myslet vážně. Že ne...
Dax si sundal helmu a zatřásl hlavou aby se mu vlasy nelepily na tvář. Měla jsem chuť si ve své hlavě k tomuto okamžiku přidat slowmotion, ale byla jsem na něj příliš naštvaná, než abych se tomu dokázala smát. Měla jsem chuť na něj začít ječet, ale věděla jsem, že než bych to vepsala do mobilu, aby si to mohl přečíst, stejně bych už vychladla, takže to pro mě nemělo žádný smysl. Řekla jsem si, že to rozdejchám. Úplně mi tím zkazil ten krásnej okamžik. V hlavě mi teď zase vyvstanulo mnoho otázek ohledně mého způsobu smrti, ohledně mojí rodiny, která jakoby snad už byla vzdálená a hlavně, hlavně o tom hrozném strachu ve mně. Který nevěděl nic. Věděla jsem, že to jen tak z hlavy nepustím. Viděla jsem svoji matku. Ona tam byla. Sice jen trochu a na nějakou tu vteřinu, ale byla to ona. Srdce se mi rozbušilo. Co když na mě zapomněla? Ona i Amber? Co když žijí zase normální život jako před nehodou, akorát beze mě? Ta představa mě bolela.
Amber měla vlastně jen zlomenou ruku, takže za ty dny už bude určitě doma. A nejspíš i chodit normálně do školy. Kdo jí teď bude nutit běhat za autobusem? Kdo na ní bude řvát a nesnášet jí za všechny ty věci, co vyvádí? Vždyť tohle je úloha starší sestry. Tu nikdo nenahradí ne? Že ne? Zatřásla jsem silně hlavou, abych dostala pryč tu hroznou myšlenku a otočila jsem se opatrně na Daxe. Když jsem viděla ten jeho naprosto spokojenej a miloučkej výraz, hrklo to ve mně a znovu jsem od něj odvrátila zrak. Když na něj se pomalu ani nedá zlobit. Když vidíte tuhle tvář, jakoby vám to zakazovala. Jakoby přímo říkala ,, Ale notak, na mě se přece nemůžeš zlobit, ne?"
Rozhodla jsem se proto, že to zkusím pustit z hlavy. Alespoň na malou chvilku. Ignorovat to, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo a chovat se k němu úplně normálně. A tak jsem k němu přišla o kousek blíž. Aniž bych se ho jakkoliv dotkla, automaticky mi podal jakoby do vzduchu svůj mobil. Nevěděla jsem, co mu mám napsat. Přece mu nemůžu jenom tak začít nadávat ne..? A tak jsem mu jenom připomněla, že už je určitě moc hodin a že musí dovnitř pro svoje věci, aby nepřišel pozdě do hodiny a podala jsem mu mobil do dlaně. Přečetl si to a kývl.
,, Dík An, máš pravdu." řekl a podal mi (nebo spíš do vzduchu) svazek klíčů. ,,Mohla bys prosimtě zatím odemknout? Schovám tu motorku."
Přikývla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že to nemohl vidět, a tak jsem mu do ramene vyťukala ano a klíče jsem si od něj vzala.
Dax zmizel v garáži a já jsem se zoufale podívala na ten svazek. Úplně mi to připomnělo situaci ze včerejšího dne, kdy jsem zůstala zavřená ve škole a než jsem se dostala ven, v rukou se mi vystřídalo vážně moc klíčů. Dax jich sice neměl ani zdaleka tolik, jako ta uklízečka, nebo komu jsem to vlastně ukradla, ale i tak se mi do toho vůbec nechtělo. Ten správný jsem trefila na podruhé a otočila jsem s ním v zámku. Ten cvakl a dveře se otevřely. Chtěla jsem je po sobě automaticky zavřít, ale pak jsem si uvědomila, že Dax je ještě venku a tak jsem je nechala pootevřené. Vešla jsem tak rovnou do kuchyně a podívala jsem se přímo na nástěnné hodiny nad lednicí. Bylo čtvrt na osm. To znamenalo ještě chvíli času. Takže jsem si v klidu sedla za stůl a hlavu jsem si zoufale složila do dlaní. Z té nepříjemné myšlenky, co se mě odmítala pustit, jsem měla stažený žaludek a depku. To mi to Dax zas něco připomněl. Když to udělal naposledy, skončila jsem s bolestmi a slzami v nemocnici. To je fakt výborná vyhlídka. Prsty jsem si zajela do vlasů a zhluboka jsem vydechla. Tak, že kdyby přede mnou byl stoh papírů, určitě nějaký odfouknu. Uslyšela jsem za sebou kroky, a tak jsem se instinktivně otočila, i když mi bylo víc než jasné, že to je Dax. Zavřel po sobě dveře a zastavil se těsně vedle mě.
,, Kde seš Anie?" zeptal se opatrně a já jsem ho prudce chytla za zápěstí, abych tak na sebe upozornila. Přísahám, že i trochu nadskočil, jak se lekl a když mu došlo, že jsem to jen já, viditelně se mu ulevilo. Asi nečekal, že tentokrát moje GPS souřadnice odhadne tak přesně.
,, Tohle mě nikdy nepřestane děsit a fascinovat zároveň." řekl s úsměvem a sedl si naproti mně. Narovnal si záda a nahl krk doprava. Ozvalo se odporné zakřupání a já jsem bleskově zareagovala ještě před tím, než si stihl obratle rupnout i na levé straně. Pod stolem jsem ho kopla do holeně a on sebou vyděšeně trhl a chytil se za nohu.
,,Au.." skučel. ,,Co děláš?!"
,, Tenhle - zvuk - nesnáším." napsala jsem hned a podala jsem mu to. Přečetl si to v návalech bolesti , která se značila v jeho tváři a zvedl legračně levé obočí.
,, Takže to nikdy nedělej laskavě v mojí přítomnosti, ano prosím?" dopsala jsem, abych tím předešla dalším podobným situacím do budoucna a on protočil oči v sloup, když si to přečetl. Jakoby říkal, že to přeháním. Ale mně to vážně abnormálně moc vadilo. Bylo to děsný. Jakoby si snad zlámal všechny kosti v těle. Já jsem si uvědomovala, že ten člověk to tak necítí, to ano. Většina z těch, co to dělala, to dělala jen proto, že je to bavilo. A někteří proto, že se tím třeba nějak protáhli, nebo si v tom místě nějak uvolnili nějaký podtlak nebo něco, těžko říct. Ale Dax dle mého názoru patřil k těm, které to bavilo. A to byla ta horší varianta.
Ještě se na mě párkrát ublíženej zamračil, jakože si to chudák nezasloužil a pak to tak nějak přestal řešit, vstal a házel si do batohu všechny možný učebnice. Já jsem pořád seděla na místě a přemýšlela.
Dax se vrátil zpátky do kuchyně a kopl do sebe sklenici studené vody. Oklepal se u toho, nalil jí ještě jednou do plna a podal mi ji.
,,Na, určitě máš žízeň."
Mlčky jsem to přijala a taky jsem jí celou vypila. Ani jsem si neuvědomila, že mám žízeň. Zvláštní.
Podívala jsem se přímo na něj. Jakoby tušil, že se na něj koukám, přikývl a podíval se mým směrem.
,,Je na čase jít."
Odsunula jsem židli a zvedla jsem se. Prolezla jsem Daxovi v podpaží, protože se klasicky opíral loktem o futra pootevřených dveří a vyšla jsem ven. Teď už jsem věděla, jak daleko je jeho škola. A tak strašně moc se mi nechtělo jít tu dlouhou štreku. Měla jsem chuť mu říct, ať veme zase motorku, že tam dojedeme, ale pak mi došlo, že k tomu, nejet tam na motorce, má asi pádné důvody, a tak jsem mlčela. Dneska jsem měla chuť jenom mlčet.
Dax mi podržel dveře a dával dobrý pozor, abych kolem něj prošla a nezamkl mě uvnitř. Toho jsem si vážila. Nevím, jestli by to pro mě někdy udělal kdokoliv jiný. Když si všiml, že jsem venku, už jen tím způsobem, že jsem mu zaklepala na rameno, zavřel dveře a zamkl je. Na záda si hodil batoh a podal mi mobil. Vzala jsem si ho a mlčky jsem si ho zasunula do kapsy džínsů. Neměla jsem ani chuť se s ním bavit. A to, jak jistě víte, je vzhledem k mojí povaze velmi zvláštní. Dax protočil oči v sloup a vydal se na cestu. Věděl, že jestli mu budu chtít něco sdělit, ozvu se. Měli jsme víc času, než včera, takže jsme nemuseli tak spěchat a zvolnili jsme krok. Nepotřebovala jsem mu nic říkat, tak jsem mu vrátila mobil, aby mi neprosvicoval skrz oblečení a neděsil lidi. Velikán si ho mlčky vzal a pokračoval v cestě. Pak si dal do uší sluchátka a pustil si hudbu. Sem tam se otočil a já mu dala honem najevo, že jsem poblíž, abych ho tím zbytečně neděsila. Tentokrát jsem nekoukala po okolí ale pouze pod vlastní nohy a sem tam i před sebe, abych nenarazila do stromu nebo něčeho podobného. Ruce jsem měla v kapsách a tiše jsem si pobrukovala svou nejmilejší písničku. Byla už tolik let stará, ale pro mě měla pořád tu samou hodnotu, jako když jsem jí slyšela poprvé. Byla v každém mém playlistu. A že jsem jich měla hodně. Alespoň v dobách, kdy jsem byla člověkem. Normálním člověkem, tedy. I když, to dá asi rozum.
Ačkoliv jsem se na cestu docela soustředila, a Dax očividně taky, když jsem se proplétala kopou lidí, najednou jsem si všimla, že jsem vyšší. Na nohou jsem měla jiné tenisky. Velké a černé. Nebyly to moje nohy. Byly mužské. No doprčic. Chvíli mi trvalo, si to uvědomit. Měla jsem na sobě velikou mikinu s vojenským vzorem a kapuci na hlavě. Ne, nebyla jsem vyšší než Dax, to ne, ale aspoň metr osmdesát jsem měla. Krátce střižené vlasy a veliké ruce. Zase jsem se do někoho převtělila. Nebylo to úplně ok. Ale aspoň to pro tentokrát nebyl Harlan. Mrzutě jsem se plácla cizí rukou do cizího čela a zavrčela jsem. Byla jsem oproti Daxovi trochu pozadu, tak jsem si řekla, že ho doběhnu a vysvětlím mu situaci. Jenomže najednou Dax spadl. V celé své velikosti se kovbojovo tělo řítilo k zemi. Jakoby snad o něco zakopl. Problém byl však v tom, že nebylo o co. Chtěla jsem zvednout překvapeně obočí, jak jsem to měla ve zvyku, ale zjistila jsem, že tělo, v němž jsem byla, to nedokáže.
Přišla jsem opatrně k Daxovi. Zvedal se a měl odřené dlaně. Oprášil si z nich kamínky a zaskučel. Ale jen tak sám pro sebe, aby ho nikdo neslyšel. Netroufala jsem si v tomto těle dojít až k němu. Bylo mi jasné, že by mu nemuselo dojít, že jsem to já a lekl by se.
,,Anie.." zavrčel do vzduchu. Poslouchala jsem. ,, Můžeš mi říct, proč jsi mi podkopla nohy..?"
,,Ale já to nebyla!" bránila jsem se okamžitě a nedošlo mi, že mluvím v těle toho kluka. Dax se na mě proto překvapeně a zbrkle otočil. V očích jakoby měl otazníky a havraní vlasy se mu blištily ve svitu slunce. Byl zase tak neuvěřitelně hezkej. Ale šlo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Myslím, že si dal dvě a dvě dohromady. A to za celkem krátkou dobu.
,,Ty..ty jsi se do někoho dostala..?" zeptal se opatrně.
,,Jo.. omylem..asi se mě nějak dotkl v tom davu a převtělila jsem se do něj. Problém je ale v tom, že nevím, kde se mě dotkl." zapřemýšlela  jsem nahlas a pomohla jsem Daxovi na nohy. Překvapeně na mě koukal. Neuvědomoval si, že to je jen dočasně. Oklepal se a podíval se na svoje sedřené dlaně.
,, To je teď jedno.." řekl mrzutě ,, každopádně jsi mi podkopla nohy a já nechápu proč.."
Překvapeně jsem zamrkala. Snad si nemyslí, že jsem na vině.
,,Ne, to jsem nebyla já.." bránila jsem se s rukama před hrudníkem. Bylo to zvláštní být muž. Hodně zvláštní. Ale tohle už jsem si zažívala v Harlanovi. O tomhle týpkovi jsem ale nevěděla nic, ani jeho tvář jsem neviděla. Sáhla jsem si rukou na tvář a zkameněla jsem. Já mám v nose kroužek. Panebože. Jela jsem opatrně níž. V koutku úst jsem měla další piercing. Bože můj. Co to má být. V jednom uchu jsem měla nějakou menší náušnici. Ale jen v jednom. Upřímně jsem teď byla ráda, že to nemusím vidět. A nezáviděla jsem Daxovi, že on musí. Oklepala jsem se při představě, že bych takhle vážně vypadala já, a ne jen něčí tělo. Chtěla jsem odsud rychle pryč, ale nejdřív jsem musela s Daxem vyřídit tuhle nevysvětlitelnou zvláštní událost.
,, Proč si myslíš, že ti někdo podkopl nohy..?" vyšlo ze mě mužským hlasem až jsem se vyděšeně dotkla ,, svého" krku. Měla jsem strniště a velký ohryzek. Brr. Vážně. Ještě že se nemusím vidět.
Dax se zamračil.
,, Protože to prostě cítím.. navíc, tady není o co zakopnout."
V tom jsem musela dát za pravdu. Vážně tady nebylo nic, o co by se snad dalo zakopnout. Ale já to vážně nebyla. Přišlo mi, jakoby mi Dax snad nevěřil. Měřil si mě pohledem. Upřímně jsem se mu ani moc nedivila. Podle toho, co jsem odhadovala, jsem teď musela vypadat jako nějaký feťák. Ale neměla jsem přece ani důvod to dělat. Tak jsem mu to řekla.
,, Ne vážně, proč bych to asi tak dělala? Nevíš, co bych z toho měla?"
,, Upřímně, někdy mi přijde, že tě baví mi ubližovat, takže bych se zas až tak nedivil.." zavrčel. Viděla jsem v něm nedůvěřivost. Ale netušila jsem, jak víc ho mám přesvědčit o tom, že jsem to nebyla.
,,No nic, chci odsuď vypadnout. Navíc se zdržujeme." řekla jsem odhodlaně mužským hlasem a začala jsem se oplácávat všude možně, abych se z tohoto těla dostala pryč. Dax protočil jenom oči v sloup. Chvíli to trvalo, než jsem spadla na zadek a přede mnou stál překvapený ten kluk, v němž jsem byla. Otočil se na Daxe, který na něj nechápavě zíral, aniž by tušil, jestli jsem to ještě já, nebo už ne a prohlásil : ,,Co je, vole?" Otočil se, cosi si zabrblal pod vousy a šel zase zpátky svou trasou. Dax za ním hleděl. Poklepala jsem mu na rameno, abych mu dala vědět, kde jsem a on sebou překvapeně trhl.
,, Pojď, musíme už jít." řekl chladně a mrzutě a šel. Zašklebila jsem se. Co to s ním zas je. Vždyť byl ještě před chvílí v pohodě. Spíš já bych na něj ještě měla být naštvaná, pokud vím. Ale byla jsem hodná. Až moc hodná. Na něj. Popoběhla jsem blíž k němu a podívala jsem se mu do tváře. Jeho výraz byl chladný a smutný zároveň. Zase jakoby emoce neměl. Proč je naštvaný? Jedno ale zůstávalo stejné. A dávalo mi to naději. Jeho oči.