Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Prolog

„-vzpomínám si... Vše se vrací..." zašeptám. Nemám daleko k slzám. „Je to těžké..."

Jsem připravená postavit se mým zločinům? Jsem schopná je přijmout?

„Musíte to ze sebe dostat, velitelko Romanovová. Vy i seržant Barnes, Procházeli jste vším společně. Pokud Vás mám vyléčit, potřebuji vědět vše."

Nadechnu se. Ruka na mém stehně mi dodává odvahu. Položím na ni svoji a zlehka stisknu. Dotek mě uklidní. 

„Mohu začít, Shuri."

*****   

 Přitáhla jsem si šál blíže k tělu, upravila si popruh zbraně na rameni a vydechla. Z pusy mi vyšla bílá pára. Nohy jsem skoro necítila. I tak jsem se brodila sněhem dál. Moc dobře jsem věděla, že se zastavit nemůžu. Musela jsem dojít do vesnice a všechny je varovat.

Přidala jsem do kroku a za chvíli už jsem před sebou viděla první domy. Trochu jsem si oddechla. Pak jsem si všimla kouře. Černý, hustý dým se vznášel k nebi a mísil se s chladným vzduchem. Rozeběhla jsem se. Krev mi bušila ve spáncích. Před očima jsem měla tváře mé rodiny a přátel. Prosím, ať to je jen požár!

Přede mnou vlál prapor s vlajkou. Běžela jsem dál a nezastavovala se. Po cestě jsem viděla mnoho zakrvácených těl. Poznávala jsem tváře ostatních z města. 

„Natalio!" křičela jsem vyděšeně, ale vše zakrýval kouř a sníh.

Tohle nemohl být požár. Tohle musela být armáda. 

Probírala jsem se troskami a hledala jakékoli známky po mé sestře. Nic zde nebylo. Jen krev rozpíjející se na sněhu a sutiny smíchané s popelem.

„Ka-..." zasípal někdo vedle. V krvavém hadru tam ležela mladá dívka. Vyděšeně jsem vykřikla, když jsem poznala svou malou sestřičku. Odhrnula jsem stranou trám, který jí drtil nohy. Pak jsem si všimla nože zabodnutého do jejího hrudníku. Zalapala jsem po dechu. Pod šálem byla nahá. Na kůži se jí rýsovaly podlitiny a modřiny. Rty měla napuchlé a zkrvavené. Nebylo moc těžké odhadnout, co jí provedli.

„Co ti to udělali..."

„Uteč... Oni-" Bez dokončení věty znehybněla. 

S vytřeštěnýma očima jsem se dívala, jak se uvolnila a rty už neopustil ani vzdech.

„Natalio..." vzlykla jsem a tiskla k sobě její tělo. Jemně jsem s ní kolébala.

„Ty!" zakřičel nějaký muž a namířil na mě zbraní.

S očima plnýma slz jsem se na něj otočila. Pak jsem si přetáhla popruh zbraně a rozeběhla se k němu. 

Zaslechla jsem výstřel a do krku se mi zabodla šipka.

„Hail HYDRA."

Padla jsem do sněhu a téměř okamžitě ztratila vědomí.