Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Smrt jako vysvobození?

„Ne. Ne. Nechte mě!"

Přitiskla jsem si dlaně na uši. Už jsem nemohla déle poslouchat ten křik. Bolestné výkřiky se tu staly každodenním budíkem i ukolébavkou. A zároveň jakousi lehkou útěchou, která nám dávala pocit, že teď je objektem mučení někdo jiný. Po chvíli bylo ticho, následované výstřelem. 

Bucky mi stiskl ruku. Tiše vydechl.

„Další z nás je na svobodě."

Jeho hlas zněl chraplavě a bez života. Vlasy mu spadaly kolem unaveného obličeje. Jeho modré oči ztratily veškerý lesk. I přesto si pořád držel jakousi hrdost. Důstojnost, kterou mu ani po tolika mučeních nedokázali vzít. A nikdy nevezmou. Seržant Barnes tam pořád byl. I přes to všechno...

Systém, který byl zavedený, určoval veškerý řád. Slabí jsou zbytečnou přítěží. Jen silní mohou jít dál. Kdo je příliš slabý, zemře. 

Nejvíce se doktoři soustředili na sérum, které zvedne fyzickou sílu dotyčného a promění ho v neporazitelného vojáka. Kvůli naplnění poslání věčného míru, které chtěli dokázat. Zatím jediné, co se povedlo, byla fyzická odolnost. Nadpřirozená síla se pořád nedařila.

Vším tím jsme procházeli s Buckym společně. Navzájem jsme se drželi při smyslech. Utěšovali se a dodávali si odvahu. Oba jsme věděli, že jeden bez druhého nepřežijeme. Při výcviku jsme se kryli a vytvářeli tak silnou dvojici. Nikdo, dokonce ani elitní vojáci HYDRY nás nedokázal porazit, když jsme byli spolu.

Ale nejvíce nás děsila skutečnost, jak moc je tu nedůležitý čas. Nevěděli jsme nic. Datum. Rok. Jestli už byla válka vyhraná nebo ne. Jediné co bylo jisté, byla všudypřítomná bolest, která nemizela.

Tělo se mi roztřáslo. Zvedla jsem ruku a nepřítomně si začala škrábat zápěstí. Přímo nad žílou. Za nehty se mi usadila krev.

„Chci zemřít. Nechte mě zemřít!!" křičela jsem. Kůže pálila, ale já se nemohla zastavit.

„Katio!" Bucky mi chytl ruce. Začala jsem se kroutit z jeho sevření.

„Prosím, nech mě odejít..." křičela jsem. Bucky mě přitiskl k sobě. Snažila jsem se uklidnit. Soustředila jsem se na dýchání. Musela jsem zastavit panický záchvat. Přes tenkou košili jsem slyšela tlukot jeho srdce. Jakýmsi záhadným způsobem mne ten zvuk uklidňoval. Když jsem znovu mohla normálně uvažovat, odtáhla jsem se z jeho objetí.

„Děkuji." zašeptala jsem.

Rty se mu zvedly v náznaku úsměvu. Zlehka mě políbil na čelo. Ten jemný dotek mi připomněl, že nejsem sama. Náklonnost, okolnosti a vše čím jsme prošli, nás spojilo.

Jemně jsem položila své rty na jeho. Přitáhla jsem si ho blíž a položila mu dlaň na hruď. Znovu jsem ho políbila se vší láskou, kterou jsem k němu cítila. Během návalu vášně naše těla spojila. Oplácela jsem mu všechny ty dny, kdy mi pomáhal a chránil. Tiše vzdychal a tiskl si mě k sobě, jakoby se bál, že zmizím. Slast mi pomáhala na chvíli potlačit bolest a po dlouhé době jsem se cítila, byť jen na okamžik, šťastná a volná. Čas se zastavil. Jediné, co jsem vnímala, byl on. Přitiskla jsem se k němu blíže a dovolila mu jít hlouběji. Dal mi ruku kolem pasu.

Vlna slasti se do mě opřela a já vyvrcholila. Cítila jsem, jak se Bucky napjal a zasténal. Potom se přerývavě nadechl.

Svalila jsem se vedle něj a vydechla. Mínění té jedné krátké věty se mi vrylo do hloubi duše.

„Miluju tě."

Rozrazily se dveře. Během jediného okamžiku se má naděje vytratila. Stiskla jsem Buckymu ruku. Křečovitě mi ji sevřel. Oba jsme věděli, že jsme si dovolili příliš.