Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Nezapomeň...

Svírala jsem v dlaních kovové tyče. Tělem mi procházela ostrá bodavá bolest. Stále se stupňovala. Přicházela ve vlnách a každá byla horší než ta předchozí. Před očima jsem měla bílé šmouhy. Po čele mi tekl pot. Vykřikla jsem a zlomila tyče na obou stranách. Pak všechna bolest zmizela. Zvrátila jsem hlavu dozadu a přerývavě se nadechla. Místností se rozlehl tichý pláč.

Jedna ze sester zabalila novorozeně do bílé látky.

„D-Dejte mi ji... Prosím..." zašeptala jsem unaveně a natáhla ruce. Nevěděla jsem, jak dlouho mi dovolí být s ní. Aspoň jednou jsem ji chtěla držet v náručí. Žena se na mě podívala. V tváři se jí mihl smutek a porozumění. Podala mi uzlíček.

Dívala jsem se do zvídavých modrých očí. Byly přesně stejné, jako je má Bucky. Dívenka byla opravdu nádherná. Vypadala tak nevinně. Tiše jsem vzlykla.

„Omlouvám se..." zašeptala jsem.

Do místnosti vešel Zola.

„Cítíme se lépe?" řekl.

Podívala jsem se stranou a přitiskla si dítě blíže k sobě.

„Nemusíte se bát. Tu vaši rozkošnou dceru vám zatím nevezmu..."

Luskl prsty a dovnitř vešel Bucky. „Máte pět minut."

Všichni vyšli ven a nechali nás o samotě. Bucky ke mně došel a položil mi dlaň na tvář.

„Katio... Jsi to opravdu ty?" zašeptal. Jeho oči byly zastřené. „Viděl jsem tě mrtvou..."

„Jsem tu, moj dorogoy." Pohlédla jsem na něj. „Žiju."

Vtiskl mi lehký polibek na čelo. Na rtech se mu ukázal náznak úsměvu při pohledu na malou dívenku v mém náručí. „Je nádherná, kottenok."

Opřela jsem se o jeho rameno a zavřela oči. Aspoň na malou chvilku, ne delší než pár okamžiků, jsem měla vše, co jsem kdy chtěla. Dítě a muže, kterého bych milovala stejně jako on mě.

„Chtějí nám vymazat paměť úplně. Chtějí z nás udělat zbraně." zašeptal.

„Já vím." Stiskla jsem mu ruku. „Ale ať se stane cokoli, budeme v tom spolu. A žádné sérum na světě mě nepřinutí na tebe zapomenout."

Jemně spojil naše rty. „Mě taky ne."

Dveře se rozrazily. Dovnitř vešli vojáci se zbraněmi. Bucky se zvedl, ale pořád nepouštěl moji ruku.

„Přesouváme se. Jdeme vojáku." řekl jeden z nich a škubl zbraní směrem ke dveřím.

„Opatruj se, kottenok." zašeptal Bucky a pustil moji ruku.

Nebyla jsem schopná nic říct. Jen jsem sledovala, jak ho odvádějí pryč.

„Budu." špitla jsem.

Dítě v mém náručí se rozplakalo. Začala jsem ho kolébat a utěšovat. „Neplakej, drahá Natali. Jsem tu."