Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Poslední sbohem

Stála jsem na okraji řeky a dívala se na klidnou hladinu. Užívala jsem si poslední pohled na nádherné město před sebou. Než se nadobro přesunu do jiné země.

„Winter?" zašeptal někdo za mnou. Přivřela jsem oči. Ten hlas bych poznala kdekoli.

„Soldiere..."

Postavil se vedle mě a dal mi ruku kolem pasu. Nevěděla jsem, co říct.

„Pamatuješ si něco?" zašeptal.

„Jen útržky. Nejjasněji si pamatuji tebe a Nataliu."

„Málem jsem ji zabil..."

Otočila jsem se na něj. Pevně jsem ho objala a tiše vzlykla. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Vytrhl nás až quinjet, který nám proletěl nad hlavou. Přistál o kus dál.

„Hledají nás... Nemáme moc času..." zamumlal mi do vlasů. „Musíme se ještě postarat o tu laboratoř."

„Já vím. Musíme jít."

Oba jsme se rozeběhli k centru města. Stáhla jsem si kapuci níž do obličeje. Od řeky to nebylo daleko ke státní bance, kde byla provizorní základna. Dovnitř jsme se dostali bez potíží. Museli jsme postupovat rychle. Všechna tajemství, která HYDRA měla, byly objeveny a poslány Avengers. Brzy to tu projdou oni. Ale to už tu nezůstane nikdo kladoucí odpor. Postupně jsme omračovali kohokoli, kdo nám přišel do cesty. Dole v trezoru jsme si nabrali, co nejvíce peněz.

Vykopla jsem dveře od Piercovy pracovny. Uvnitř bylo vše pečlivě roztříděné a poskládané.

„Prohledej stůl." oznámil Soldier. Přikývla jsem a začala prohledávat první zásuvku. Ale nikde jsem nemohla najít složky. Zato jsem našla několik pasů s našimi fotkami a dvě kreditní karty. Jména na nich nebyla ta, které mi řekla Natalia.

„Vypadá to, že Pierce nás chtěl využít hlouběji než jen jako zbraně." Podala jsem Soldierovi jeho pas a jednu z karet. „HYDRA zřejmě sahá hlouběji než si ostatní myslí."

Soldier mi na oplátku podal modré desky. „Myslím, že jsou v nich informace, které by mohly pomoct."

Uložila jsem ji do batohu a přihodila i můj pas s kartou. Poté jsme zamířili ven. Na střeše mě chytl za ruku. Pohlédla jsem na něj. V očích se mu usadil splín. Věděla jsem, co chce říct.

„Bude bezpečnější, když se rozdělíme. Nenajdou nás tak snadno."

Přikývl. Jemně mě políbil na čelo.

„Miluju tě." zašeptala jsem.

Po tváři mu stekla slza. Setřela jsem ji a něžně ho políbila. Na rtech mu přelétl lehký úsměv.

„Katia. Tak se jmenuješ, že?" zeptal se trochu nejistě.

„Ano, Bucky..."

Bylo podivné mu říkat takto, ale věděla jsem, že nebude dlouho trvat a bude to jediné jméno, pod kterým ho budu znát.

Opřel si svoje čelo o mé. Zavřela jsem oči. Cítila jsem lásku proudící mezi našimi těly. Jeden bez druhého nemůžeme existovat. To jsem věděla jistě.

„Ještě projdu budovu jednou. Potom zmizím, ale slibuji, že tě najdu." Jeden letmý polibek a rozeběhl se zpět dovnitř.

Věnovala jsem si ještě jednu krátkou chvíli. Jen jsem stála a nechala vítr, ať odnese slova, která mi nešla lehko přes rty.

„Sbohem..."