Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Natalia

Skleněná rakev byla neprodyšně uzavřená. Žádný vzduch neproudil dovnitř ani ven. Obsah kyslíku pomalu, ale jistě ubýval. Bouchala jsem do skla a snažila se ho rozbít. Nic se však nedělo. Venku jsem viděla houf doktorů, jak se na mě dívají a něco si píšou. Křičela jsem na ně, ale ani se nepohnuli. Byli příliš zabraní do experimentu.

Zoufale jsem lapala po dechu. Bála jsem se. Ne o sebe. Ale o to dítě. Položila jsem si dlaň na břicho. V očích mě začaly pálit slzy. Musím se dostat ven. Kvůli ní. 

Dříve jsem vždy toužila po dítěti. Říkala jsem si, že až válka skončí, založím rodinu. Aby aspoň mé děti mohly žít v míru a nikdy nezažily stejná muka jako já. I moje sestra měla plány. I snoubence. A teď jsem tady. A ona je mrtvá. Stejně jako její naděje na založení rodiny.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Dusila jsem se.Musím se dostat ven. Mlátila do skla jako šílená. Před očima mi tancovaly tmavé skvrny. Naposledy jsem se opřela a vší silou vrazila do skla. Nic se nestalo. Vyčerpaně jsem se svezla po stěně dolů. Chladný povrch utěšoval moji rozpálenou tvář.

„Po-moc-" zachraptěla jsem. Pak se ozvalo prasknutí. Sklo se rozsypalo. Vypadla jsem ven. Instinktivně jsem si zakryla břicho. Střepy se mi zařízly do zad a já se nadechla. Přerývavě jsem lapala po dechu. Kyslík se mi pomalu dostával zpět do těla. Zrak se mi zaostřoval a uvolňovaly se mi svaly. Hlava mi klesla ke straně. Zakašlala jsem.

Viděla jsem Buckyho, jak se na mě dívá a po tvářích mu tečou slzy. Byl připoutaný v křesle, nucen vše pozorovat. V jeho obličeji se zračil hluboký zármutek.

„Skvělé! Pořád si drží svojí sílu! I v šesti měsících. To je úžasné!" jásal doktor vpředu. Arnim Zola. Muž, který způsobil tohle všechno. Muž, který nás odsoudil k životu plnému bolesti a utrpení.

„Musí to být bolestné sledovat, jak se tvoje žena kroutí a ty jí nemůžeš pomoct."

Bucky mu věnoval pohled čisté nenávisti. Věděla jsem, jak moc trpí. Před chvílí jsem byla nucena sledovat jeho utrpení já. Jeho levá ruka byla nahrazena kovovou. Přidělávali mu ji za plného vědomí. Bez narkózy nebo ulevení bolesti. Jeho bolestné skučení mi znělo v uších ještě teď.

„Ošetřete ji a dejte pod zámek. Potom zjistěte, jestli je dítě v pořádku. Bude potřeba na další experimenty. Byla by škoda, kdyby se maličké něco stalo." poručil Zola a na tváři se mu objevil krutý škleb. Obrátil se k Buckymu. „U vás budeme potřebovat udělat pár testů."

Zvedli mě ze země a položili na vozík. Zakašlala jsem a vyprskla krev. Záda mě bolela a střepy se mi zarývaly do těla.

„Ale mám pro vás dobrou zprávu. Čekáte holčičku." Potěšeně si olízl rty.

Po tváři mi stekla slza. Začali mě vézt pryč. Když mě vezli kolem Buckyho, natáhla jsem z posledních sil ruku. Na zlomek vteřiny jsem se ho dotkla. Jeho oči byly na okamžik plné něhy. Pak přešly v hluboký smutek.

„Moy dorogoy..." zašeptala jsem tiše. Ruka mi zůstala bezvládně viset z vozíku, zatímco mě táhli do jiné místnosti.

Ještě než se dveře zavřely, viděla jsem, jak přikládají Buckymu na hlavu nějaký přístroj a do pusy mu dávají gumu. Pak se ozval zmučený výkřik. Pevně jsem zavřela oči a modlila se, aby mu neudělali nic horšího. Elektrošoky. Na mě zkoušeli sérum. Pomocí nich nám chtěli vymazat vzpomínky. Zatím se to nedařilo. Vše se mi stále vracelo. Každý večer jsem si úpěnlivě opakovala, kdo jsem. Kvůli komu musím žít. A koho si musím zapamatovat navždy.

Vozík sebou trhl a já se svezla k jeho hraně. Jeden voják mě hrubě posunul doprostřed.

Když jsme zastavili v mém dosavadním pokoji, vzali si mě na starost lékaři. S falešným soucitem se mě ptali, kde to bolí, ošetřovali a utěšovali. Když mi vyndaly ze zad střepy, položili mě na postel. Ještě mi spoutali ruce a odešli.

Celé tělo mě pálilo. Mlčela jsem a jen se dívala do stropu. Oči jsem měla přivřené a zrak zamlžený slzami. Ucítila jsem jemný pohyb v břiše. Vypadalo to, jakoby se mě snažila uklidnit. Vyvolávala ve mně stejný pocit, jako moje sestra.

„Natalia." vzlykla jsem a zavřela oči. „Tak by se měla jmenovat."