Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Uteč a neohlížej se.

Potěšeně jsem se usmála. Poslední sloka písně, byla dodělaná. Tiše jsem si broukala melodii a upravovala slova, aby seděla.

„Nech hvězdy osvítit tvou cestu v dál, nezapomínej na dobu, kdy rád si se smál. Hledím vpřed a vzpomínám, přemýšlím nad temnotou světa, která se stává každým okamžikem více patrná. Konec se neúprosně blíží, nikdo to nezastaví. Musíme proto vydržet a doufat v lepší čas, po smrti bude vše v pořádku zas."

Vyrušilo mě zaklepání na dveře. „Dále!"

Dovnitř vklouzla Nadia. Usmála se na mě. „Mám se zeptat, jestli nechceš zákusek. Babička to přehnala s množstvím."

Zasmála jsem se a vstala. „Ráda."

Následovala jsem ji ke dveřím.

„Co se děje? Vypadáš unaveně." zeptala se Nadia a položila mi dlaň na rameno.

Pokusila jsem se o úsměv. „Ale nic. Jen mi bolest hlavy občas nedá spát."

Bez dalšího slova jsem vyšla z bytu. Zavřela jsem dveře a přidala se k Nadie na schodišti. Ustaraně si mě prohlížela. Pohladila jsem ji po vlasech. Zamířily jsme do dolního bytu. „Co vlastně upekla?"

„Brownies. Hodně, hodně brownies."

Povzdechla jsem si. „A to jsem chtěla začít dietu."

Nadia se zašklebila. Došly jsme do obývacího pokoje. Maria chystala na stolek sladké. Pokynula mi a já zasedla do křesla.

„Jsem ráda, že ses přidala. Asi to sami nesníme."

„To vidím." usmála jsem se a vzala si jeden talířek.

Nadia sedla na gauč a zapnula televizi. Chvíli jen tak bezcílně překlekávala pořady. Maria mě zatím vyzpovídala, jak to probíhá v obchodě.

Najednou bylo vysílání pořadu o vaření přerušeno.

„Mimořádné zprávy. Dne 12.června se odehrál teroristický útok na Kongres probíhající ve Vídni. V zájmu řešení Sokovijské smlouvy se zde sešli zástupci z celého světa. Při útoku, kdy do budovy narazil nákladní vůz s výbušninou, zemřelo 12 lidí včetně krále T'Chaky. Krátce po útoku byli na místě spatřeni James Barnes a Katia Romanovová. Tito dva, kteří měli na svědomí několik teistických útoků v minulých letech, jsou více známý pod jménem Winter Soldier. Pokud je uvidíte, volejte na číslo-" Fotka se přiblížila. Viděla jsem mě z Buckym. Z místnosti jakoby se vytratil všechen vzduch. Upustila jsem talíř s třísknutím na zem. Polil mě ledový pot. Bála jsem se, že k tomu dojde.

Zamrkala jsem. Uvědomila jsem si, že tu nejsem sama.

„Já-" Nevěděla jsem, co říct. „Já tam nebyla. Celý den jsem byla v obchodě... Já musím jít."

Maria sevřela dlaně.

„Já vím. Ale oni to neví. Musíš zmizet. Zabalím ti nějaké zásoby. Posbírej si nahoře všechny věci, a co nechceš - hoď do krbu."

Rychle jsem vyběhla po schodech nahoru. Vyndala jsem zpod postele batoh, ve kterém jsem měla doklady a peníze. Obhlédla jsem pokoj. Přihodila jsem do batohu zápisník s tužkou, rozečtenou knihu a to málo oblečení, co jsem měla. Krev mi bušila ve spáncích, když jsem sbíhala k hlavním dveřím. Tam už čekala Nadia s malou taškou v náručí. Beze slova mi ji podala. Potom mě objala. Vzlykla jsem.

„Omlouvám se... Děkuji vám za vše... Děkuji..." zašeptala jsem. Ještě jsem věnovala pohled Marie. Stála kousek ode mě a s napjatou tváří sledovala můj odchod.

„Uklidím tvoje věci. Nikdo cizí se nedozví, že si tu byla." řekla pevným hlasem. „Hodně štěstí."

Vyšla jsem ven. V očích mě pálily slzy. Dovolila jsem si ještě jeden pohled na ten malý obchod, který mi poskytl aspoň na chvíli bezpečný úkryt. Tolik toho pro mě udělaly a já jim to nemohu nijak oplatit.

Doběhla jsem na nádraží. Rychle jsem se přesunula k přepážce.

„Sibir'. Bistro pozhaluysta."