Survive (Winter Soldier Fanfiction)

Spal minulost

Vešla jsem do sprchy. Teplé kapky mi stékaly po těle a uklidňovaly. Bylo příjemné se po dlouhé době pořádně opláchnout a uvolnit. Nikam nespěchat. Cesta z New Yorku mi zabrala necelé dva měsíce. Volila jsem způsoby dopravy, které nelze jednoduše vystopovat. Nebo chodila pěšky. Během toho jsem přespávala v levných motelech nebo opuštěných domech, kde teplá voda tekla jen náhodou. Ale majitelé nepotřebovali pas či nějaké ověření. Věděla jsem velmi dobře, že musím být, co nejopatrnější. V mém rodném městě jsem nechala nějaké stopy, abych případné pozorovatele svedla na jinou cestu. Pryč ode mě. Každý by totiž počítal, že tam půjdu jako první a zůstanu. V jednom se trefili.

Vypnula jsem vodu. Prohrábla jsem si vlasy. Šampón pomohl rozplést zacuchané chuchvalce mých vlasů, které jsem nečesala už velmi dlouho. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Poprvé po téměř 80 letech jsem uviděla, jak vypadám. Černé kruhy pod očima, spáleniny na obličeji, i když vyléčené, stopy tam stále zůstaly. Stejně jako mnoho jizev, šrámů a modřin. Viděla jsem monstrum. Dotkla jsem se svého odrazu. Potom jsem udeřila. Zrcadlo prasklo a střepy se rozsypaly po podlaze.

Ruka mě pálila. Pohlédla jsem na zkrvavené klouby. Jako ve snu jsem ruku strčila pod proud vody. Utrhla jsem kus ručníku a obvázala ránu. Urychleně jsem opustila koupelnu a převlékla se do čistého oblečení. Vlasy mi v mokrých vlnách splývaly po zádech.

Došla jsem k batohu a vytáhla ven složku s mým jménem. Zběžně jsem prohlédla papíry v ní a s povzdechem ji znovu zavřela. Nebylo zde nic, co by mi pomohlo v budoucnu. Rozhodnutí jsem udělala okamžitě, jak jsem našla slovo WINTER SOLDIER.

Přistoupila jsem ke krbu, posadila se a chvíli jen sledovala poskakující oheň. Naposledy jsem pohlédla na složku v mém klíně. Vše důležité jsem vyndala, teď obsahovala jen důvody, proč se mám nenávidět. Hodila jsem ji do krbu. Plameny ihned pohltily papír a lačně ho měnily v popel. Spálila jsem svoji minulost. Od teď je pryč. Začnu znovu. Mám šanci, kterou nepromarním.

Zvedla jsem se a došla k oknu. V hlavě jsem cítila tlak a tupou bolest, jak se napovrch draly myšlenky na vrácení se k mému veliteli. Cítila jsem, jak mi HYDRA šeptá rozkazy. Mohla jsem se jen modlit, že to časem pomine.

Z kapsy džínů jsem vytáhla pomačkanou fotografii. Mladý muž v uniformě se sebevědomě díval do fotoaparátu. Jeho úsměv byl něco pro mě něco podivného, a přece tak známého.

„Bucky..." Po tvářích mi tekly slzy. Přitiskla jsem fotku blíže k sobě a pohlédla do dáli. „Ja skuchayu po tebe. Ty gde?"

Má další myšlenka patřila Natali. Porovnávala jsem tu malou dívku s dospělou ženou, kterou jsem viděla. Čím vším si musela projít ona? Potkáme se ještě někdy?

„Až to vše pomine a HYDRA vymizí zcela úplně, najdu vás." zašeptala jsem odevzdaně a po dlouhé době se upřímně usmála.