Oko za oko, srdce za srdce

38. kapitola

Po Bryanovi ani Daphne se slehla zem. Ani mě nezajímalo, co mi ten kluk vedle mě, šeptal do ucha.Chtěla jsem utéct a brečet. Měla jsem tušení, že jsou někde spolu a mně to ubližovalo víc než jsem si vůbec uvědomovala.

Měla jsem sice nutkání se projít po domě a začít je hledat, ale to poslední, co jsem chtěla vidět, bylo Bryana s jinou. Stačilo mi bohatě, jak strkal té krávě jazyk do pusy a vzápětí zase Daphne. Měla jsem dost.

Procházela jsem chodbou k pokoji a narazila na Daphne. Rozcuchaná a rudá mi chtěla něco říkat, ale já jsem se hodně držela, abych nebrečela. Zrychlila jsem chůzi a utíkala do pokoje.

Popadla jsem tašku a naházela do ní všechny věci. Chtěla jsem odtud pryč. Nemohla jsem se na tohle dál dívat. Na tohle jsem měla Bryana až moc pod kůží a nedokázala jsem si ho představit s jinou. Říkal mi přeci, že mě miluje a tohle byla ta jeho láska?

Pod postelí něco upoutalo mojí pozornost. Byl to Bryanův náramek. Sevřela jsem ho v ruce a začala krabatit čelo.

Doufala jsem, že mě nikdo neuvidí a budu moci vypadnout z baráku. Pár neznámých obličejů mi nevadilo a prošla jsem mezi nimi jako bych tam nebyla. Přes celou zahradu jsem utíkala a všechno bylo proti mně. Byla šílená tma a po cestě jsem nenarazila asi hodinu na jediné auto.

Až po delší době jsem přešla na rušnější silnici a tam mi zastavila žena ve středních letech.

Musela jsem vypadat příšerně. Ubrečená, ztrápená a vyčerpaná. Chtěla jsem umřít. Poprvé za celou tu dobu, kdy jsem byla po operaci, jsem litovala, že jsem jí podstoupila. Měla jsem si tohle ušetřit a odejít všem ze života.

Zůstala bych jen jako vzpomínka, která pro ně něco znamenala a já bych jen usnula s pocitem, že jsem byla šťastná. Svírala jsem pořád ten Bryanův náramek a třásla se. Chtěla jsem odtud pryč.

Do domu jsem dorazila až v pět ráno a bohužel vzbudila téměř celý dům. Otec s matkou v nočních košilích nade mnou nechápavě stáli a vrtěli hlavami.

,,Dejte mi pokoj, chci být sama." mířila jsem do svého pokoje.

,,Jess, počkej, co se stalo?"

,,Za to všechno můžeš ty." rozbrečela jsem se při pohledu na otce.

Musela jsem to hodit na někoho.Všechnu vinu, kterou jsem cítila a ten pocit prázdnoty v mém životě.

,,Co to povídáš? Jess, co se stalo?"

,,Já to nezvládnu, vy to nechápete."

Chtěla jsem za sebou zavřít dveře a brečet do polštáře, ale oba za mnou prostě vtrhli a nenechali se odbýt.

,,Co se stalo?" posadila se ke mně máma.

,,Všechno se stalo. Všechno je v háji. Já tady nechci být. Měla jsem ten život skončit. Teď nicnemá cenu. Nic. Můj život je jen jedna velká bolest a čekání na smrt." brečela jsem dál.