Oko za oko, srdce za srdce

5. kapitola

Mise číslo jedna splněna. Staffordu pustil i slzičku a pro mě to bylo jako by jedna z obručí, které mě škrtily, upadla.

,,Co slavíme?" přišla za námi do dílny Anne.

,,Staffordova synka poslal do lapáku." smáli se kluci.

,,Chudák kluk." vrtěla nechápavě hlavou.

,,Dostal dva roky. Jen ať pozná jaký to je, frajírek."

,,Ale ten kluk za to nemůže. Jeho otec je šmejd."

,,Moje sestra snad za to mohla? Utrpěla stejně jako já a to neseděla. Můj otec někomu něco provedl?Taky za nic nemohl." pustil jsem se do Anne.

,,Co chystáš dál?" culil se Monty.

,,Teď příjde o bejvák."

Aby Stafford věděl odkud vítr vane, sepsal jsem pro něho vzkaz.

,,Život je nespravedlivý, ale může být i horší když mu někdo pomůže. Tvojí rukou jsem dostal čtyři roky natvrdo a mělo to obrovské následky, které se nedají odpustit. Řekněme, že ti odpustím až si odpykáš svojí chybu. Moje hra o čtyřech životních pádech začala dnem, kdy jsi nemohl zachránit syna od vězení. Každý rok v base = jeden tvůj pád.A."

Nestyděl jsem se dojet až na místo, kde ten bastard bydlel a vezl mu psaní až do ruky.

,,John Stafford?" přišel k bráně.

,,Ano to jsem já."

,,Mám pro vás zásilku. Tady mi to podepište."

Bez váhání popadl propisku a nervózně si prohlížel obálku bez jména odesílatele. Podepsal si právě další životní pád. Usmál jsem se na něho a zavřel se v zapůjčené dodávce. Následně jsem hypnotizoval jeho podpis na darovací smlouvě.

Pak už to bylo jednoduché. Známý známého byl notář, který za pár stovek hodil razítko vedle Staffordova podpisu a do pár týdnů by to mělo nabýt právní moci. Zkrátka jejich majetek už nebude jejich ale jedné dobročinné organizace. Nikdo pak nebude její pravost řešit a podpis pravý byl. Aby se mnou ona organizace počítala, zavolal jsem jim za Stafforda, že uvažuji o hmotném daru - ,,mém domu", aby o tom převodu věděli. Byli hodně nadšení a překvapení. Musel jsem se tomu smát.

Měl jsem čas pár týdnů než to projde katastrálním úřadem a tak jsem se rozhodl, že se budu věnovat té jeho dcerušce Jessice.

Přišel čas i na mojí odměnu za záchranu.

Zapadlo slunce a park zahalilo šero. Zároveň nastávaly i první chladné podzimní dny a ačkoliv se to nezdálo, hodina čekání u parku byla nekonečná. Když se Jessica konečně objevila, už byl večer. Vykračovala si do kavárny a tak jsem se posunul blíž, aby si mě všimla. Posadil jsem se na opěradlo lavičky a čekal.

Její úsměv od ucha k uchu naznačoval, že si mě všimla a kráčela ke mně v hnědé kožené bundičce, sukni a kozačkách. Docela jí to slušelo. Vlasy do nedbalého drdolu odhalily její bledý obličej a obrovské tmavě modré oči.

,,Dobrý večer, moje Afrodito." usmál jsem se.

,,Máš oblibu v řeckých bozích a Popelce?"

,,V Popelce?" nechápal jsem.

,,Pokaždý zmizíš jako ona, jen s tím rozdílem, že po tobě není ani stopa. A navíc tě vídám jen v noci."

,,Bojíš se snad?"

,,S tebou ne. Co vůbec děláš přes den?"

,,Pracuju. Nějak moc otázek, Jess."

,,Jak víš moje jméno?" pousmál jsem se nad její další otázkou.

,,Když tě někdo zajímá, zjistíš si o něm všechno."

Popošla o pár kroků blíž a postavila se těsně přede mě.

,,Musím se přiznat, že ti asi úplně nerozumím. Vyhýbáš se mi nebo mě hledáš? Zajímáš se o mě, ale zároveň hned zmizíš? Nazýváš mě Afroditou, ale jakou to má se mnou spojitost?"

,,Musím jít, ale vezmu si svojí odměnu." vstal jsem a podíval jsem se jí zpříma do očí.

,,Proč zase jdeš?" povzdechla.

Hodlal jsem udělat první krok. Naklonil jsem se k ní a zatímco ona sledovala každý můj pohyb, položil jsem jí dlaň na bok a přitáhl si jí suverénně k sobě. Rozhodně to nečekala a byla poměrně v šoku. Byla to jen krátká chvíle, co jsem jí jen jemně stiskl ret mezi svými a ona se zavřenýma očima vztáhla ruce k mému krku a přitáhla si mě ještě tím, že se prohnula a stáhla si mě na sebe.

Zdálo se mi, že se vrhla na vedení a mezi rty jsem zaregistroval její hravý jazyk.

Měla to být jen rutinní a tak trochu herecká pusa. Nakonec z toho byl docela pěkný polibek, za který by se nemusel stydět ani Brad Pitt.

,,To měla být moje odměna."pošeptal jsem jí a s posledním malým políbením na líce, jsem se dal na útěk.

Musel jsem uznat, že to nakonec nedopadlo tak příšerně, jak jsem si myslel. Čekal jsem trapnou líbačku nebo facku za mojí troufalost líbat dámičku z vyšší společnosti.

Ona byla však vcelku přirozená a cítil jsem, že se jí líbil styl, kterým jsem s ní jednal. Jenže já jsem teprve začínal.