Oko za oko, srdce za srdce

32. kapitola

Tolik to bolelo. Chtěla jsem umřít. Můj život ztratil veškerý smysl.

Bryan mě celou dobu jen obelhával a já mu dala všechno. Milovala jsem ho celou duší a nikdy bych od něho nečekala takovou ránu.

Chápala jsem důvod, proč to udělal. Jeho nenávist k mému otci byla mnohem silnější než cokoliv jiného. Chtěla jsem umřít, protože jsem neměla důvod tu být. Člověk, s kterým jsem chtěla trávit život mi zarazil kudlu do srdce a já odmítala s touhle kudlou žít dál. I kdyby mi dali jiné srdce, nic by se nezměnilo.

Unavená a zfetovaná od prášků jsem ležela na pokoji, když jsem zaslechla Bryanův hlas. Ani jsem nechtěla otevírat oči a dívat se na něho. Chtěla jsem dělat, že spím a nechtěla jsem ho poslouchat, ale neměla jsem sílu si ani zacpat uši nebo na něho zakřičet, aby vypadl. Musela jsem ho poslouchat.

,,...Pro tebe je to snadné jen zavřit oči a odejít, ale oni to nedokážou. Nedokážou zavřít oči a nechat tě jít. Ani já to nedokážu, protože tě miluju a ty to víš. Ty víš, že jsi byla středem mýho vesmíru. Ať se stalo cokoliv, tvého otce ze srdce nenávidím, ale tebe budu milovat pořád..." roztřásla jsem se jako vždycky, když jsem byla s ním.

To byl ten okamžik, na který jsem celou dobu čekala. Chtěla jsem slyšet ta dvě slova a on mi je řekl za takové situace, kdy jsem mu je nevěřila. Tohle byl konec. Konec mých snů a mojí velké lásky. Tolik to bolelo a celé tělo kapitulovalo. Špatně se mi dýchalo a neměla jsem sílu ani říct Bryanovi, aby mě třeba jen naposled pohladil a předstíral jako před tím, že mu na mě záleží. Kdyby se stalo, že bych se už nevzbudila, chtěla jsem cítit, že mě měl rád a alespoň část slov, která mi tu tvrdil, byla pravda.

,,Slečno Staffordová, jsem tu naposledy s těmi formuláři k podpisu. Potřebuji to podepsat, abych vás mohl operovat."

,,Ale já na tu operaci nemám." dostala jsem ze sebe pološeptem.

,,Pan Reed vám jistě řekl, že vaši operaci již zaplatil." pohnula jsem ze všech sil hlavou, abych se ujistila, že mluvil s vážnou tváří.

,,Co?"

,,Všechno je zařízené. Dárce se nakonec také objevil, takže už jen váš podpis."

Sestra se nade mě naklonila a pomohla se mi trochu nadzvednout.

,,Máte život před sebou slečno a ten muž je do vás blázen. Kdyby mi tohle chlap řekl, tak bych nelenila a chtěla žít už jen kvůli němu. Takových je na světě málo." pousmála se na mě starší dáma s prošedivělými vlnitými vlasy a hodným pohledem.

Doktor mi vložil propisku mezi prsty a pod ní vložil desky s formulářem. Stačilo jen podepsat.

,,...jestli se ti něco stane, přísahám, že půjdu za tebou, Jess. Radši se nechám přejet vlakem, ale nedokážu být bez tebe." znělo mi v uších.

Jen jsem si nalhávala, že mluvil pravdu. Chtěl jen, aby neměl výčitky svědomí kvůli svojí sestře a nakecal by mi všechno možné.

Propiska na papíře sjela mezi mojí ruku a přikrývku a moje dlaň se třásla takovým způsobem, že jsem nedokázala udržet ani tužku.

,,Mám to brát jako váš podpis?" podíval se mi do očí a já jsem začala plakat.

Sestra mě pohladila po vlasech a laskavým hlasem mě uklidňovala.

,,Jen zavřete oči. Naberte sílu. Život je krásný. Na světě je tolik krásy, kterou jste ještě neokusila. Nedovolte jedné chybě vám zničit život. Věřte, že na světě není nic krásnějšího než když vás tiskne vaše rodina, děti a říkají vám, že vás milují. Nenechte se o tohle ochudit jen kvůli špatným lidem ve vašem okolí. Za život a lásku přece stojí bojovat."

Za tu mojí ne. Tady bylo dobojováno a přesně jsem viděla ta jatka. Mrtvá těla ležela všude okolo mě a moje srdce bylo nabodnuto na meč, kterou si prohlížel on. S úsměvem na rtech a pak jsem se propadala do tmy. Horko roztřáslo celé moje tělo a připadala jsem si jako bych se vznášela na vlnách temna.

,,Slečno Staffordová, slyšíte mě?" třeštěla mě hlava.

Spousta hluku a světla mě dostávala do transu a bylo mi příšerně. Na tváři mě tlačil nějaký gumový náhubek. V nose mě štípal studený kyslík a oči zaslepily zářivky nad postelí.

Únavou jsem jen pootevřela oči a hned je zase musela zavřít. V puse jsem měla šílené sucho, že jsem nedokázala ani polknout.

,,Je ještě slabá." dodal jiný hlas.

,,Přidejte jí dávku..."

Nadzvedl mi víčka a posvítil do nich.

,,Vypadá, že vnímá."

,,Tlak je v pořádku, doktore. Puls vypadá dobře." pootevřela jsem oči.

,,Vy jste nám dala, Jessico. Vypadá,že vaše nové srdíčko už se ujalo."

Ani jsem si neuvědomovala, co to říkal. Jako by mluvil cizí řečí. Znovu jsem zavřela oči a spala.

,,Probouzí se, zavolejte doktora."

,,Tlak je sto třicet dva na osmdesát pět.Mám jí píchnout něco na snížení, doktore?"

Sylšela jsem okolo sebe tolik neznámých hlasů a přála si slyšet někoho, kdo by mi vysvětlil, co se se mnou dělo.

Neměla jsem tušení jak dlouho jsem spala, ale muselo to být nekonečné. Probrala jsem se do plného vědomí konečně až na nějakém jiném pokoji. Bylo v něm šero a cítila jsem, jak můj pohyb znemožňuje všechno možné ke mně připojené.

,,Jessico..." poznala jsem vlídný úsměv mojí mámy.

,,Mami..." nadechla jsem se zhluboka.

,,Jak se cítíš?"

,,Ani nevím. Nemůžu se hýbat."

,,Doktor už sem jde. Všechno proběhlo v pořádku." ukápla jí slza, kterou jsem pocítila na hrotu dlaně.

Otevřely se dveře, za kterými jsem mohla pomalu otočit hlavou a upřela zrak na lékaře, kterého jsem viděla už několikrát. Jeho hlas mi zněl tak povědomě.

,,Vidím, že už máte trochu síly. To je dobře. Teď už bude líp a líp." usmíval se na mě.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?"

,,Hodně dlouho, zlatíčko." začala máma zase plakat.

,,Dva měsíce se vyplatily a ještě vás pár měsíců na lůžku čeká." odvětil mi lékař.

,,Strašně zhubla." dodala máma.

,,Během pár týdnů bude mít zpět původní hmotnost. Tohle není moje první operace, ačkoliv jste mi dala zabrat. Byly tu nějaké komplikace, ale srdce se chytlo. Za nějaký čas budete moci žít úplně normálně."

Matka se usmívala a hned musela volat otci. Hned mi před očima naskočilo, co se stalo před mojí operací. Dva měsíce jsem byla mimo?

,,Ano už je při vědomí. Odpojili jí od kyslíku. Ještě má tedy kapačky, ale je v pořádku. Jsi na cestě?"

,,Nechci ho vidět." podívala jsem se na matku a ta zmkla.

,,Cože?"

,,Povídám, že ho nechci vidět."

,,Jess, je to tvůj otec. Nic neprovedl. Má o tebe strach."

,,Zničil život hned několika lidem a tobě se to zdá být v pořádku?"

,,Dělal svojí práci?"

,,Tak jeho práce byla házet na nevinné lidi špínu?"

,,Co to povídáš?"

,,Mohla jsem to být já. Mohla jsem umřít a Bryanova sestra mohla žít." utřela jsem si slzu z tváře a odvrátila obličej od matky.

,,To je mi líto, ale dostala jsi tu šanci ty, zlato. Teď jsi tu zpátky. Máme tě rádi."

,,Nech mě být. Jdi. Chci být sama." vyhnala jsem jí.

Beze slova odešla a já potřebovala přemýšlet.