Why are you? [ 남 진 ]✔

13.

The continuet...

„Když budete mrtví tak ne.."
Stisk jeho dlaně zesílil a mě už docházel kyslík.
To neudělá...nemůže kurwa!!
„K-Kookie.." Vydechnu a mírně pootočím hlavu k Chenovi který ho rovněž drží silou pod krkem.
Víc se otočit nemohu, Beakhyunův stisk mi to nedovoluje.
Místo slov které od hnědovláska očekávám, se dočkám jen kašle. Který naznačuje že mu dochází dech.
No tyvole tak tohle už je příliš! Musím něco udělat...věčně bez kyslíku oba nevydržíme!

„Hej! Beakhyune, mám pro tebe tu..."
Zastaví se u nás růžovlasý chlapec s vytřeštěnýma očima a se vzorkem trávy který drží v pravé ruce.
„Do hajzlu! Pusťte je! Hned!"
Chen po mém boku se na růžovláska otočí. „Vodpal! Máme práci. Jo a tohle nám dej támhle na ten parapet."
Poukáže na trávu kterou kluk drží v roztřesené dlani.
„Vždyď je zabijete!!"
Začne řvát co mu jeho hrubý hlas dovoluje.
Beakhyunová trpělivost nyní přetekla. „Nezabijem vole!! A Zmiz!"
„Že ne?! Vole vždyď vidím jak jim rudnou tváře demente! Chceš zas sedět Beakhyune?!!! Co??!!"
„Ne!" „Tak je pusťte!!"

Chen jako jediný uposlechne rozkaz a uvolní sevření Kookieho krku.
Zřejmě se bál že by ho vážně zabil. Chen totiš ví kdy je ta hranice, kdy přestat. Jen tenhle zmetek Beakhyun ne.
„Pusť ho!!" Vydere se křik tentokrát z Kookieho hrdla který byl právě obnoven novým kyslíkem.
„NE! " Jeho stisk na mém krku zesílí na maximum.
Mé plíce to už nedávají...cítím jak se mi zpomaluje tep srdce.
Ještě nikdy mi nebilo tak pomalu...nikdy, až do teď.
Pomalu se mi rozostřuje jeho nahněvaná tvář...
Pomalu upadám do bezvědomí...

_________________________

Namjoon

Krásný to pocit.
Když vím, že už mi nic nemůže ublížit...když nežiju.
Takové ticho...jako v hrobě. Jen mi je líto, že jsem se nestihl s nikým rozloučit.
S mými kamarády, mamkou, Rap Moonem...a...Jinem.
Chtěl bych brečet ale nejde to.
Chtěl bych řvát, ale nejde to.
Jako bych byl uvězněný v železné kleci...ze které se prostě nemůžu dostat, protože od ní už neexistuje žádný klíč.

„Namjoone!"
Začnu pod sebou cítět měkkou matraci.
Začnu vnímat danný hlas který neustále opakuje mé jméno.
„Noták Joone!..Prosím..."
Teď už to není hlas...ale pouhé naříkání v slzách.
Opatrně otevřu oči a snažím se zaostřit prostředí, které mi je díky té dezinfekční vůně povědomé.

Zelené zdi...
Plakáty s lidskou soustavou vyvěšené snad na každém
volném místě.
A Kookie, sedící po mé pravici na kraji nemocničního lůžka.
Hlavu má sklopenou a s trhanými nádechy si sám pro sebe něco šeptá.
„K-Kookie?" Vydere se mi z hrdla chraplák který mívám jen když piju kávu.
Jeho hlavička se ke mě otočila a s širokým úsměvem odběhne na druhou stranu místnosti kde zmizí ve dveřích.

„Vidíte?! Probral se!"
Ukáže Kookie mým směrem a celá smečka mých friends se k mému lůžku radostně přiřítí.
„Hyung! Tohle mi už nikdy nedělej měl jsem strach!"
Stiskne mě za ruku Tae.
Pokusím se o malý úsměv. „Jsem v pohodě."
„No teď už jo. Před tím to ale vypadalo že je s tebou konec."
Ozve se pro změnu Jimin.
Zhluboka vydechnu. „Ale nic mi není. Jimi."
V tom ucítím jak se matrace podemnou mírně prohla.
Až teď si vlastně všimnu, že si ke mě sedl Yoongie.
„Joone, ten Beakhyun je fakt vyjebaný kokot. Kdybych,...kdybych jen věděl že vás tam mlátili.."
„To nic Yoongie. Nemůžeš za to, nevěděls to." Přeruším ho.
Na to mi jen věnuje roztomilý úsměv.

Jak já je všechny loveuju...
Oni mi jediní rozumí...a teď už vím, že o mě mají velkou starost. Záleží jím na mě.
Nikdy za nic bych je nevyměnil. Jsou jedineční.

„Tak, kdepak je ta šípková růženka?"
Rozléhne se od všech čtyř stěn.
Ten hlas mi je dost povědomý..
Takový jemný...a něžný...
Všichni ode mě kousek odstoupí aby sem měl vstup Jin??!
Mé oči se zadívají na jeho černé vlásky, čokoládkové oči, světlou pleť až se nakonec zastaví u bílého pláště.
„J-Jinie? Ty jsi doktor?" Vykoktám ze sebe. Mám co dělat abych teď hned nevstal a nezačal ho objímat.
S úsměvem zavrtí hlavou. „Bohužel, zatím jen sestra. Mám tady praxi a přemluvil jsem primáře abych mohl kontrolovat právě tebe."
Vážně??? To je snad jen sen! Ach...asi se mi zase zastaví srdce! Ale tentokrát z důvodu, že tu je Jin.
„A...p-proč zrovna šípková růženko?" Nedá mi zvědavost.
„Protože si spal fakt dlouho."
Odpoví a kývne na ostatní aď nás nechají o samotě.
„A j-jak dlouho jsem spal?"
„No..byl jsi v bezvědomí asi pět dní."
„Pět dní??!" Zopakuju šokovaně.
Takže to jsem nebyl pět dní ve škole.
Pět dní jsem nejedl ani nepil.
PĚT DNÍ JSEM NEOTEVŘEL OČI?!

„Ale neboj Joone. Budeš v pořádku. Zítra tě už pustí domů."
Jinový prst se dotkne mé jemné kůže pod levým okem.
Zaupím bolesti. „Tenhle monokl asi nezmizí jen tak. Víš co? Dám ti na to tohle, mělo by ti to pomoct." Vytáhne si z kapsi u bílého pláště nějakou malou mastičku kterou si nanese na bříšek prstů a začne mi fialovou modřinu pod okem krouživými pohyby rozmazávat.
Ty jeho čokoládové oči...jsou tak úchvatné. Nemám slov. Nejraději bych se do nich díval celé dny. Dokud by si nevšimnul že ho pozoruju.
Najednou se cítím tak nějak v bezpečí. Jakoby za to mohla Jinová přítomnost. A taky že asi jo. Ale zároveň jsem i dost nervózní.
Ta představa že jsem pod tou dekou jen v bílé košili.
Ach bože...nic trapnějšího než tyhle bílé košilky s modrými puntíky fakt vymyslet nemohli.

V tom se jeho očka setkají s těmi mými.
Zrudnu a raději od něj odvrátím pohled.
On se usměje jak sluníčko a chytne mou bradu mezi prsty abych se mu podíval opět do očí.
„A nemusíš se stydět. Já tě nekousnu."