Why are you? [ 남 진 ]✔

50.

             Two months later..

Jin

Probudil jsem se stejně jako každé ráno, až na jednu výjimku.
Je víkend a nemusím vstávat ve čtyři ráno.
Už asi přes dva měsíce, se mi zdávají sny o Joonovi.
A dneska to nebylo jinak.

Zdálo se mi, že spolu sedíme na lavičce někde venku v přírodě.
Nic moc se nedělo, žádné fantasy či akční momenty.
Prostě jsme se jen drželi za ruce za doprovodu hrobového ticha a usmívali se jeden na toho druhého.
Proč mě ale ten na hoře tak nenávidí?!! Vždyď víš moc dobře že nikdy nedokážu milovat!!

_____________________________

Celý rozespalý a s vlasama v šíleném vstavu se pomalým krokem dostanu do mého království.
Za kuchyňským stolem už sedí Tao který svou unavenou tvář schovává za mohutnou knihou.

„Dobré ráno."
„Dobré." Odpoví mi suše aniž by se na mě zpoza té knihy aspoň podíval.
„Co to čteš?" Pokusím se navázat nějakou menší konverzaci.
„Příběh. Je to povinná četba. A co bude na snídani? Mám celkem hlad."
Achch...že mě to nepřekvapuje.

„Nevím, na co máš chuť?"
„Hmm...na lívance."
Na to jen pokrčím rameny a sehnu se do spodního šuplíku pro velkou mísu.
„Dobře. Dám si taky."
Poté zajdu ještě do spíže pro mouku a do lednice pro vejce.
Vše si rozložím na kuchyňský pult a začnu vytvářet těsto.

Jakmile ale uchopím do ruky vařečku a do té druhé mísu, vybavím si Joona.
Jak mu to tehdy moc nešlo a doslova se s tím pral. No já mu pomohl, objal jsem ho ze zadu a hýbal s jeho rukou tak aby to správně zamíchal.
Ty jeho rozkošné zrudlé tváře, jako bych je do teď viděl před očima.

Nebo jak mu jednou nešla rozkrát cibule. No z toho jsem už prostě nemohl a snažil se jakkoli zamaskovat úsměv.

Nebo...jak mě tehdy v nemocnici stiskl za ruku.
Naše prsty byly pevně propleteny a neměl jsem v plánu ho někdy pustit. Dokonce mi na hřbet věnoval polibek.
No hned co ty své nadýchané polštářky přitiskl na mou kůži, projela mnou husí kůže.
Ale taková jiná...kouzelná...hřejivá...

„Jine? Stalo se něco?"
Až Taoův hlas mě přenesl od myšlenek zpátky sem, do reality.
Otočím k němu hlavu.
„Ne, proč?"
„Protože brečíš." Sotva to dořekl, už jsem si rukávem začal otírat potůčky slaných slz.

Blondýn odloží knihu s prásknutím na stůl a vydá se mým směrem.
„To ti je ještě po tom půl roce co tady semnou bydlíš, po tom klukovi stále smutno?? Jinie noták! Vzpamatuj se! Život jde dál a určitě ti nedovolím ho prožít v slzách!!"

To už můj pohár trpělivosti přetekl a třískl jsem mísou na kuchyňský pult.
„A ty se sakra diviš?!! Tobě by snad nebylo smutno kdyby jsi opustil člověka kterého tak moc miluješ?!!!"
.....
...........
...................
Nastane dlouhá chvíle ticha.
Až teď mi došlo, co mi právě vypadlo z úst.
Já...JÁ TO VÁŽNĚ ŘEKL!!
Taová tvář se rozzáří jako právě vycházející sluníčko.
„C-cože ho?"
Se slzami v očích si překryju dlaněmi ústa.
„Noták Jinie...neboj se to slovo zase vyslovit. Prosím."
Oddělá mi je a já tak měl možnost promluvit.