Why are you? [ 남 진 ]✔

11.

Jin

Jakmile pootevřu víčka, do očí mi udeří silná sluneční záře. Která jak vidím, prosvítá skrze žaluzie.
To ale není jediné co mě vyrušilo z říše snů.
Stříbrnovláskové chrápání je doslova ranní budíček.
Mám takový pocit že se jmenuje ...Joon? Nevím, z toho včerejška si pamatuju jen nějaké výstřišky.
A že mě ten stříbrno vlasý chlapec objal když jsme hráli flašku.
Nadzvednu hlavu z jeho ramene a dojdu ty prokleté žaluzije zadělat.
Musím se pousmát při pohledu na všechny ty mrtvolky co tady leží všude možně.
Jen nemohu najít Jimina s Hobim. Hmm...možná se šli brzo ráno projít. Ale to pochybuju když toho včera tolik vypili.

Potichu se vydám do kuchyně, doufajíc že se najde něco co bych mohl pro všechny uvařit než se vzbudí.

_______________________

Namjoon

Do nosu mi udeří lahodná vůně.
Rychle zamrkám očima, snažíc se zaostřit věci kolem sebe.
Na stole je snad pět prázdných láhví něčeho, nedojezené chipsy načež dropky jsou rozprostřené na koberci, převrácené sklenice a nějaké zbytky z občerstvení.
No Jimine...užij si uklízení.

Ta slaďoučká vůně je ale mnohem intenzivnější. S bolesti hlavy se vyhoupnu na své dlouhé nohy snažíc se udržet rovnováhu. Kolik jsem toho včera vůbec vypil? Ech...nechci to vědět. Radši.
Pomalu obejdu spící kluky a vydám se za zdrojem té vůně připomínajíc cukroví.

Mé nohy se zastaví ve dveřích od kuchyně, zatímco rozespalé oči si prohlíží Jina za plotnou.
Naštěstí je ke mě otočený zády, takže si ho můžu alespoň chvíli nevědomky prohlížet.
Hm...může být na něčích zádech něco tak úžasného? Ne.
Ale na těch Jinových ano! Sice má na sobě bílou košili, ale přez ní prosvítá jeho svétlá pokožka a rýsující se svaly.
Ach, bože. Na co zas myslím?! Kvůli téhle blbosti mám teď menší problém v kalhotách. Bezva. To je to poslední co bych teď chtěl.

„Ach, Joone, dobré ráno." Ani jsem teď nepoztřehl že se ke mě otočil. „A - ahoj."
Sakra Joone proč koktáš?!
„Stalo se něco?" Jinové oči si mě najednou prohlédnou od hlavy až k patě.
„N-ne. Nic. Co vaříš?"
Snažím se zamluvit mou bouli v kalhotech kterou si zakrývám nenápadně rukama.
„Och, no...skořicovo-banánové lívance. Snad vám chutnají protože na nic jiného tu nejsou indregience." Otočí se Jin zpět k pánvi na níž se už smaží další várka.
Dojdu k němu. „No, tak u Jimina to není nic nového. On jí jen fastfoody nebo si jídlo objedná. Žije dost zdravě." Snažím se o ironii, načež se Jin zasměje. „To teda jo." Bože. Ten jeho andělský úsměv. A o jeho smíchu nemluvě. S ďolíčky ve tváři si prohlížím jeho rysy obličeje.
Přeji si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Aby byla nekonečná.