Why are you? [ 남 진 ]✔

43.

Namjoon

Od té doby co se stal ten incident s Jinem uběhly dva dny.
Dva dny jsem s nikým nepromluvil. Dva dny jsem nespal. Celé dva dny se utápím ve vlastních slzách a vyčítám si úplně všechno.
Kdybych si to že ho miluju, nechal pro sebe, nic by se nestalo.
Jin by se na mě nenaštval. Oba by jsme si uštědřili slzy, a hlavně....byli bychom dále přáteli.

Dnes je mamka na celý den v práci. Má různé pohovory a jako účetní má dost práce.
Toho že jsem doma sám, jsem využil.

Mohl jsem si ten smutek a zlost vybít na čemkoli v mém pokoji.
Kdyby tu mamka byla, slyšela by ty rány a bylo by po všem.

Se zarudlýma a opuchlýma očima od slz jsem se zapřel o matraci, a z postele vstal.
Nerozhlížel jsem se co je drahé a co ne, teď mi to je momentálně úplně u prdele.

Rozmáchnu se a svou pěstí roztříštím skleněná dvířka od svých jednotlivých policí ve kterých jsou důkladně vedle sebe seřazené knihy.
No...jakmile všechny ostré kousky skla dopadly na zem, už ty knihy nebyly urovnané.

Vzal jsem si jednu a každé z nich postupně rozerval obal, vytrhl stránky...řval jsem. Brečel jsem.
Hodně. Ani nevím kolik litru slz se ze mě za ty dva dny vydraly.

Krvavými dlaněmi pořezanými od toho zkurveného skla jsem vzal stolní lampu a hodil s ní silou o zem.
Pak jsem se vrhl na polštáře vyskládané po krají mé postele.
Každý z nich jsem postupně rozerval a vyškubal z nich vatu.

„Do piče!!!" Řvu všechny sprosté nadávky které mě v tuhle chvíli napadají.
Z nedostatkem kyslíku, který jsem snad všechen vyřval, vezmu do rukou svůj notebook a vyzvednu ho do výše.

„Joone!! NE!!"
Zleknu se hrubého hlasu, jejíž osoba mi ruce obmotala kolem pasu, zatímco ta druhá mi z rukou vytrhla notebook a položila zpět na stůl.

Ani se nesnažím zjistit kdo ty
osoby jsou a začnu s sebou neklidně házet ve snaze se osvobodit.

„Joone!! Dost!! Uklidni se!"
Ignoruju hluboký hlas za mými zády a dále se pokouším dostat z jeho sevření.
„Joone!" Chytne mi ten druhý obličej do malých dlaní a donutí mě se na něj podívat.

Jakoby se najednou stopnul svět.
Mé srdce se zklidnilo.
Nervy ustoupily a místo nasraného výrazu mi z oči začaly stékat slzy.

Hned jsem poznal hnědovláskové tmavé oči, tvář...
„K-Kookie." Zašeptám načež mě Jungkook uvězní v pevném objetí.
Ten druhý který mě stále ze zadu drží okolo pasu, zřejmě Taehyung, mi hlavu zaboří do zad.

„J-jak jste se sem dostali?"
Zeptám se až se odemě odtáhnou.
„Já vím kde jsou náhradní klíče."
Odpoví mi Kookie.
Taehyung si s ním proplete prsty a prohlédne si mě.

„A proto jsem přišel s ním. Musím ti dát něco přečíst Joone. A teď už vlastně chápu proč jsi tak vybouchl. Nevím jestli ti tohle pomůže, ale musíš to vědět."
S Kookiem mě chytnou každý za jeden loket a posadí se semnou na postel.

Nemám nejmenší tušení co mi chtějí ukázat, ale víc než stoproncetně vím, že v tom nevězí nic dobrého.