I need you ||DOKONČENO||

21./něco co byste měli mozna vědět.

Ahoj všichni! Předem říkám že tohle neni důležitá kapitola, takže ten kdo nechce číst moji minulost a důvody ke knihám, tak ať to nečte.

Chtěla bych vám říct něco málo ke knihám Bez smutku a  Without Tears

Bez smutku:
Tohle bylo spontální rozhodnutí. Nikdy jsem neměla v plánu psát knihu. Akorát okolnosti které mě k tomu dovedli nebyly a stále nejsou moc příjemné. V té době jsem měla těžké období které se teďka vrací. (Ale to se dozvíte na konci kapitoly) v době kdy jsem začínala psát knihu byl můj život zbytečný. Prakticky mě nikdo nepotřeboval... Ve škole jsem byla terčem posměchu a později psychického utrpení. Doma jsem kvůli tomu brečela, ale nikdo mi nepomohl. Nikdo nevěděl o tom jak mi je, nikdo netušil že jsem úplně na dně, nikdo nevěděl co zažívám... Byla jsem strašně uzamknutá do sebe, s nikým jsem skoro nemluvila.
Až pak když jsem začala psát jsem se dokázala odreagovat od toho čeho jsem se nejvíce bála. Dokázala jsem vypnout, a opustit tenhle svět. Dokonce jsem si myslela že se to zlepšuje, ale opak byl pravdou. Bylo to stále horší. Já už byla úplně na dně, ehm, měla jsem deprese, trpěla úzkostmi. Tak mě napadlo že vytvořím nějakou holku do které budu dávat své pocity a asi takhle nějak vznikla Emma.

Without Tears:
Tady tuhle knížku jsem měla v plánu jenom na půl. Vlastně jsem ji ani nechtěla psát, ale díky vašim krásným ohlasům na knihu před tím jsem to chtěla zkusit znova.
  Nevěděla jsem jak by měla postava dívky vypadat nebo jak by se měla chovat. Jediné co jsem potřebovala bylo se nějak dostat pryč z reality a tak jsem hledala a našla kninu dělí nás od sebe jen jedna stěna tady to všechno začalo. Chtěla jsem napsat podobnou, protože tu knihu jsem milovala.
  Dívka měla být milá, hodná, přátelská. Ale potřebovala jsem ještě její minulost a úmrtí mě napadlo jako první. Ten čas kdy jsem vytvářela knihu jsem byla ještě stále jinde. Byla jsem stále na dně a přemýšlela o životě. Rose byla výborná postava do které jsem se mohla vcítit, mohla jsem zkusit myslet jako ona, uvažovat jako ona. Mohla jsem tam napsat své pocity. No a pak přišla největší rána o které nechci mluvit vůbec. A nějak jsem pomalu příběh ukončovala, a pak mě ta rána změnila úplně a tak jsem Rose nechala umřít. Já vím že to ode mne bylo hnusný, ale mě to do příběhu pasovalo.

Nakonec bych vám už asi jenom chtěla říct to, že ze sebe nechci dělat chudinku. Chtěla jsem k vam být upřímná, chtěla jsem abyste to věděli. Tahle kniha je už částečně plánovaná, věděla jsem že budu psát dál, protože psaní je to co mě naplňuje. Dělá mě to šťastnou. Ale jak jsem říkala, období kterým jsem si prošla se vrací. Zase začíná ten smutek a přetvářka, zase začínám být uzamčená do sebe, zase začínám pochybovat sama o sobě.
Chci vám všem kteří jste moji věrní čtenáři a sledující...Chci vám moc poděkovat za to že čtete moje knihy které nemají hlavu ani patu. Chci vám poděkovat za to že mě podporujete v tom co dělám, za každý komentář jsem neskutečně ráda protože je to názor někoho z vás a toho si moc vážím. Budu ráda když tady se mnou budete i nadále 😄 a dal budete číst příběhy psané životem.

S láskou a největší úctou
Míša