Nevinné ptáče

1.

Hleděl jsem na své ruce, s prsty jsem si lehce znuděně a trochu nervózně pohrával. Z fáze nekonečného přívalu slz už jsem se dostal minulý týden, teď ten pocit nahradila prázdnota. Možná i strach. Nejsem úplná měkkota, ale myslím že probrečet pár nocí kvůli úmrtí té nejúžasnější ženy, která mě přivedla na svět, není slabošské.

Táta nás opustil už dávno, a to že je roky mrtvý jsem se dozvěděl až od právníků, co řešili, kdo se postará o mou o čtyři roky mladší sestru. Stát se rozhodl ji svěřit do péče jedinému žijícímu příbuznému, našemu vzdálenému strýci, který byl bratrancem otce. Mě už je devatenáct, ale i přesto mi nechtěli přenechat opatrovnictví, vzhledem tomu že nevydělávám, tak se jim ani nedivím. Strýc ale prohlásil že je ochotný se postarat o oba, i přesto že jsem už dospělý, tak se nějak stalo, že se mi během měsíce převrátil život vzhůru nohama.

Vzhlédnu ke své sestře, která seděla naproti mně v limuzíně, co nás vezla do domu našeho strýce. Oči upírala na displej telefonu a světlé vlasy měla stažené do ledabylého drdolu, aby jí nepadaly do obličeje.

Vzhlédla a povzbudivě se pousmála. Dobře, oproti ní jsem slaboch. I přesto že jsem starší vždycky jsem byl citlivější než ona. Nebyla chladná a nelítostná, spíš jen skrývala veškeré pocity a myšlenky za vřelé úsměvy. Měl jsem ji rád, byla úplně stejná jako máma – jednoduše úžasná. Obě byly krásné, milé a silné, za to já jsem asi všechno zdědil po tátovi, protože jsem ani omylem nebyl jako ony.

Už je to zas tady. Ta moje ubohá sebelítost a potřeba srovnávat se s ostatními.

Opětuju ji pousmání, to jí stačilo k tomu, aby se zas vrátila k projíždění Instagramu, nebo co vlastně dělala.

Zatřepu hlavou a upřu pohled na les, který vypadal opravdu staře a strašidelně. Povzdechnu si a zabořím se víc do sedačky. Nechtěl jsem, aby to, co se právě děje byla skutečnost.

***

Po nekonečné věčnosti, co nás auto vyzvedlo na nádraží jsme konečně dojeli k obrovskému, starému domu. Určitě byl vystavěn, jako sídlo nějakého šlechtického rodu.

Řidič nám otevřel dveře a my vystoupili, vytáhl nám. U dveří stál muž a okamžitě se rychlou chůzí, krátce se nám uklonil „Pane a slečno Werner už jste očekáváni. Váš strýc na vás čeká v salónku, následujte mě, dovedu vás tam."

„A co naše kufry?" zeptám s

,,Hanz je odnnese do vašich pokojů. A teď, prosím, pojďte za mnou," řekl a vydal se zpět k domu.

Sestra po mě hodí tázavým pohledem, místo odpovědi pokrčím rameny. Nechápal jsem nic z toho, co se dělo, stejně jako ona. Ale usazoval jsem že náš strýc nebude asi jen nechutně bohatý, ale i neuvěřitelně staromódní, vzhledem tomu, že jeho zaměstnanec se oblékal jako sluha z devatenáctého století.

Nervózně následuju muže do schodů k hlavním dvoukřídlým dveřím, které nám otevřel a držel je dokud jsme nepřišli.

Dostali jsme se do obrovské vstupní haly a vysokým stropem, širokým schodištěm, křišťálovým lustrem a dlažbou, co připomínala šachovnici, rozhlížel jsem se kolem a snažil se moc nezírat.

,,Tudy," pokynul nám muž rukou, abychom zahnuli do prava a chodbou se vydali za ním. Míjeli jsme obrovská, obloukovitá okna na pravo a dveře po straně levé, mezi kterými občas bývaly pověšeny obrazy.

Zastavil se u čtvrtých dveří, zaklepal a otevřel je poté, co se ozvalo pozvání do místnosti. Podržel je, abychom vstoupili, poté se muže v místnosti zeptal ,,Pane Eysencke žádáte po mně ještě něco?"