Hleděl jsem na své ruce, s prsty jsem si lehce znuděně a trochu nervózně pohrával. Z fáze nekonečného přívalu slz už jsem se dostal minulý týden, teď ten pocit nahradila prázdnota. Možná i strach. Nejsem úplná měkkota, ale myslím že probrečet pár nocí kvůli úmrtí té nejúžasnější ženy, která mě přivedla na svět, není slabošské.
Táta nás opustil už dávno, a to že je roky mrtvý jsem se dozvěděl až od právníků, co řešili, kdo se postará o mou o čtyři roky mladší sestru. Stát se rozhodl ji svěřit do péče jedinému žijícímu příbuznému, našemu vzdálenému strýci, který byl bratrancem otce. Mě už je devatenáct, ale i přesto mi nechtěli přenechat opatrovnictví, vzhledem tomu že nevydělávám, tak se jim ani nedivím. Strýc ale prohlásil že je ochotný se postarat o oba, i přesto že jsem už dospělý, tak se nějak stalo, že se mi během měsíce převrátil život vzhůru nohama.
Vzhlédnu ke své sestře, která seděla naproti mně v limuzíně, co nás vezla do domu našeho strýce. Oči upírala na displej telefonu a světlé vlasy měla stažené do ledabylého drdolu, aby jí nepadaly do obličeje.
Vzhlédla a povzbudivě se pousmála. Dobře, oproti ní jsem slaboch. I přesto že jsem starší vždycky jsem byl citlivější než ona. Nebyla chladná a nelítostná, spíš jen skrývala veškeré pocity a myšlenky za vřelé úsměvy. Měl jsem ji rád, byla úplně stejná jako máma – jednoduše úžasná. Obě byly krásné, milé a silné, za to já jsem asi všechno zdědil po tátovi, protože jsem ani omylem nebyl jako ony.
Už je to zas tady. Ta moje ubohá sebelítost a potřeba srovnávat se s ostatními.
Opětuju ji pousmání, to jí stačilo k tomu, aby se zas vrátila k projíždění Instagramu, nebo co vlastně dělala.
Zatřepu hlavou a upřu pohled na les, který vypadal opravdu staře a strašidelně. Povzdechnu si a zabořím se víc do sedačky. Nechtěl jsem, aby to, co se právě děje byla skutečnost.
***
Po nekonečné věčnosti, co nás auto vyzvedlo na nádraží jsme konečně dojeli k obrovskému, starému domu. Určitě byl vystavěn, jako sídlo nějakého šlechtického rodu.
Řidič nám otevřel dveře a my vystoupili, vytáhl nám. U dveří stál muž a okamžitě se rychlou chůzí, krátce se nám uklonil „Pane a slečno Werner už jste očekáváni. Váš strýc na vás čeká v salónku, následujte mě, dovedu vás tam."
„A co naše kufry?" zeptám s
,,Hanz je odnnese do vašich pokojů. A teď, prosím, pojďte za mnou," řekl a vydal se zpět k domu.
Sestra po mě hodí tázavým pohledem, místo odpovědi pokrčím rameny. Nechápal jsem nic z toho, co se dělo, stejně jako ona. Ale usazoval jsem že náš strýc nebude asi jen nechutně bohatý, ale i neuvěřitelně staromódní, vzhledem tomu, že jeho zaměstnanec se oblékal jako sluha z devatenáctého století.
Nervózně následuju muže do schodů k hlavním dvoukřídlým dveřím, které nám otevřel a držel je dokud jsme nepřišli.
Dostali jsme se do obrovské vstupní haly a vysokým stropem, širokým schodištěm, křišťálovým lustrem a dlažbou, co připomínala šachovnici, rozhlížel jsem se kolem a snažil se moc nezírat.
,,Tudy," pokynul nám muž rukou, abychom zahnuli do prava a chodbou se vydali za ním. Míjeli jsme obrovská, obloukovitá okna na pravo a dveře po straně levé, mezi kterými občas bývaly pověšeny obrazy.
Zastavil se u čtvrtých dveří, zaklepal a otevřel je poté, co se ozvalo pozvání do místnosti. Podržel je, abychom vstoupili, poté se muže v místnosti zeptal ,,Pane Eysencke žádáte po mně ještě něco?"
ČTEŠ
Nevinné ptáče
Romance"Srdce mi bilo, cítil jsem, jak naráží do mého hrudníku, ale mé plíce nefungovaly. Tajil jsem dech. Zděšením? Kéž, bych mohl říct, že ano, ale byla by to sprostá lež. A já odmítám lhát sám sobě. Byl to úžas. Pár věcí už o sobě vím. Za těch de...