Proč pláčeš, když je to jen sen?

Informace

Adrienův pohled

Probudil jsem se a měl zcela běžný den. Teda jenom dopoledne. Odpoledne mám volno, což znamená, že se budu věnovat něčemu méně běžnému. Od té doby, co Lišaj přestal akumatizovat lidi mám mnohem víc volného času a dalo by se říct, že i klidnější život. Jenom je to divný. Ten chlap normálně snad ani nespí a teď po něm není přes dva týdny ani stopy. Třeba si vzal dovolenou. Kdybych byl na jeho místě, taky bych ji nejspíš potřeboval. Ale poslední dobou z toho mám docela nervy. Co když není na dovolený, ale něco plánuje? A co když nebudeme připravení, až zaútočí? Na tohle bych neměl myslet. Budeme připravení. Vždycky. Já i Beruška. Nemám proč se nervovat. 

Odpoledne jsem strávil s Ninem venku, ale večer mi mé myšlenky nedaly a vyšplhal jsem na vrcholek Eifellovky. Po pár chvílích opravdu přišla Beruška. ,,Ahoj Kocoure." Sedla si vedle mě. ,,Ahoj, má dámo. Všimla sis, že Lišaj už dlouho nikoho nezakumatizoval?" Šel jsem rovnou k věci, protože je dneska večer dost chladno a nerad bych tu byl moc dlouho. ,,Jo..." Odpověděla Beruška. ,,To protože jsem na něj použila jedno kouzlo, které ho zneškodnilo a je možné, že i zabilo." Projela mnou vlna úlevy. „Fajn. Takže je asi po něm. Mohla jsi mi to říct dřív..." „Promiň, nevěděla jsem, jestli to zabere." 

Nastavil jsem pěst. ,,Pecka." Řekli jsme najednou a ťukli si pěstmi. ,,Ale ještě si nejsme jistí..." Začala Beruška. ,,No a co." Skočil jsem jí do řeči. ,,Každej úspěch je potřeba oslavit. Co třeba si někam zajít?" ,,Promiň, Kocoure. Je už pozdě. Ještě by mě doma hledali." ,,To nevadí. Vidíš támhletu večerku?" Ukázal jsem prstem. ,,Skočíme tam, koupíme něco dobrýho a vrátíme se sem." ,,Tak dobře." Souhlasila. Zašli jsme do večerky, kde jsme způsobili menší rozruch, koupili si pytlík arašídů a vylezli zpět na Eifellovku. 

Příjemně jsme si povídali, než Beruška zjistila kolik je hodin. ,,Jejda. Už je hrozně pozdě. Musím jít." ,,Proklatý hodinky. Kdo ti je dal? To musel být nějakej blbec..." Zhnuseně jsem se podíval na ten náramek, který měla na ruce. ,,Hej!" Naštvaně po mně hodila burákem. ,,Ty mi dala máma!" ,,Co to po mně hážeš?!" Naštval jsem se a hodil po ní taky burák. Tak začala buráková válka. Buráky létaly všude. Nakonec jsme se zhroutili v záchvatu smíchu. 

,,Už je hodně hodin. Musím jít." Řekla Beruška nakonec. ,,To říkáš vždycky, když si s tebou někdo chce povídat?" ,,A o čem si chceš povídat?" Zeptala se. „Jenom jsem se chtěl zeptat jestli, až to skončí, si řekneme své identity..." „Samozřejmě. Ale teď ještě ne. Nevíme co je s Lišajem a mohl by toho zneužít a ublížit nám..." ,,Neboj se, Beruško. Já tě vždycky ochráním. Slibuju. A už bychom vážně měli jít." Zvednul jsem se a podal jí ruku. ,,Bylo to s tebou fajn. Měj se číčo." Dala mi pusu na tvář. ,,Ty taky, breberko." Rozloučil jsem se a po střechách doskákal domů.

Ještě si potřebuju promluvit s otcem. Zaklepal jsem na dveře jeho pracovny a po chvíli si otevřel. Nikdo tady není. Zvláštní. Asi bude už v ložnici. Vystoupal jsem po schodech a zaklepal na dveře. Překvapilo mě, že otevřela Nathalie. ,,Otec se dnes necítí dobře." Oznámila mi. ,,Dobře, tak já přijdu jindy." Odešel jsem do svého pokoje a rovnou šel spát.