Proč pláčeš, když je to jen sen?

Utrpení

Adrienův pohled

Dnešek se zdál být zcela normálním dnem. Kromě toho, že odpoledne mám volno. Šel jsem zrovna ven ze školy, když přede mě skočila Beruška. ,,Vím, že jsi to ty...kocoure..." Pošeptala mi a začala mě líbat. Po chvíli se odtrhla a začala si hrát s mým oblečením. ,,Tady ne." Vzal jsem ji za ruku a došli jsme ke mně domů. V mém pokoji jsme se líbali, svlékali a potom dělali to, co obvykle následuje. Po nějaké době jsme šli spát.

Beruška se probudila první a vzbudila mě jemným hlazením po vlasech. ,,Co třeba jít na snídani?" Zeptala se, když jsem se probudil a já souhlasil. Vyšli jsme z mého pokoje a sešli do mezipatra k obrazu mě a otce. Pod ním byl zavěšen dlouhý nůž, skoro meč. Beruška tam došla a vzala nůž do ruky.

 ,,Co chceš dělat?" Zeptal jsem se. Ona jen mlčky vzala zbraň do obou rukou, probodla se a klesla k zemi. ,,Omlouvám se, Adriene." Řekla ještě. Klekl jsem si k ní. ,,Ne...Ne...Ne..." Rozbrečel jsem se. ,,Nesmíš zemřít." Uslyšel jsem za sebou kroky. Otec. Určitě jde zjistit, co se tady děje. Ale namísto normální reakce, namísto jakýchkoliv slov, si klekl vedle mě. Vyndal Berušce z rány nůž. A probodl se. ,,Neeee!" Zakřičel jsem z plných plic. ,,Otče! Alespoň ty mi neumírej. Zůstaň tu se mnou." Poslední větu jsem skoro šeptal. Ozval se psychotický smích. Lišaj. Určitě tohle zapříčinil on. Určitě je k tomu donutil. 

Rozhlédl jsem se. Kolem mě se objevil dav lidí. Někteří začali křičet ,,Vrahu!". ,,Ne, já jsem je nezabil." Snažil jsem se bránit. ,,To Lišaj!" ,,Kdo je to?" Ozývaly se hlasy. ,,Padouch, který tohle způsobil." ,,Vymýšlí si, to on je zabil! Vrahu!" Ozval se nějaký hlas a ostatní se k němu přidali. ,,Vrahu! Vrahu!" Křičeli na mě. 

Popadly mě nějaké ruce, které mě dovedly do auta, aby se mnou mohlo zamířit rovnou do věznice. Následující dny pro mě byly jen dalším utrpením. Mrznul jsem v kobce jenom v županu, ani jsem moc nedostával najíst nebo napít. Ale pořád mě držela naživu jediná myšlenka. Jsem nevinný. 

Proto jsem se rozhodl uprchnout. A naskytla se mi perfektní příležitost, když se rozhodli někam mě odvést. Jednoho strážce jsem praštil, druhého kopnul a utekl pryč. Během mého útěku mě ale stihli zasáhnout střelbou z pistolí.

 Nezpomalilo mě to a běžel jsem dál, dokud mi nedošly síly v nějakém lese, kde jsem se zhroutil. Cítil jsem, že umírám. Dopadla na mě tíha věcí, které se v posledních dnech staly. Umírám v depresi.