Proč pláčeš, když je to jen sen?

Oproštení

Pohled  Marinette

Zaslechla jsem na chodbě kroky. Určitě mě našli. Co budu dělat? Rozhlédla jsem se okolo sebe. Mop, kýbl, čistící prostředky, koště, toaleťák. S tímhle se Lišajovým poskokům neubráním. Zalezla jsem alespoň do kýble. Nebo spíš jsem si ho dala na hlavu, abych usoudila, že to není dobrý nápad a schovala se do hory toaleťáku. Čekala jsem, co bude dál.
S vrznutím se otevřely dveře. Téměř jsem přestala dýchat. Najednou se toaleťák odvalil a mě oslepilo prudké světlo. Kdosi mě vytáhnul ven. ,,Marinette?" Objal mě. ,,Ty nejsi...." Nedokončila jsem větu, protože mě políbil. ,,Už nikdy mě neopouštěj." Byl to Adrien. ,,To tebe zajal Lišaj." ,,V tvém snu." ,,Cože?!" ,,Marinette, tohle je jenom sen. Noční můra, kterou zapříčinil Lišaj." ,,Jak to víš?" ,,Protože jsem měl stejný sen. Taky od Lišaje. Ale přišel..." Ohlédl se k prázdné chodbě. ,,Jeden přítel a probudil mě, abych ti pomohl." ,,Proč by se o tebe zajímal Lišaj?" ,,Protože jsem Kocour." Cože?! Málem jsem vykřikla nahlas. Adrien a Kocour jsou.... jedna osoba. To je tak.... divný. Vždyť se chovají úplně jinak. No dobře. Ne úplně tak jinak. Vlastně to celkem dává smysl. ,,A miluju tě, má dámo." Přerušil Adrien mé myšlenky a znovu mě políbil. Nechala jsem se tím polibkem plně unést. Miluju ho. Adriena a snad... i Kocoura. Teď když jsem zjistila, že jsou jedna osoba je to takové zvláštní. Už si nemusím mezi nima vybírat. Protože to jsou dvě tváře mého milovaného.
„Pojď." Postavil mě na nohy. ,,Máme ještě práci. Musíme porazit Lišaje." ,,Jak to chceš udělat?" ,,Já nevim, je to tvůj sen." ,,Chci se ho zbavit. Jednou provždy." ,,Víš, že i když se ho zbavíme tady, bude pořád v realitě?" ,,Ano vím, ale i přesto nechci, aby byl i v mém snu." ,,Takže.... Napadá tě nějaký způsob jak se zbavit Lišaje?" ,,V ředitelně by měla být zbraň. Slyšela jsem, že si jí tam pan Damokles schovává." V ředitelně jsme opravdu po delším hledání našli téměř nepoužívanou pistoli. Adrien si jí vzal k sobě a vyrazili jsme najít Lišaje.
Nebylo to vůbec těžké protože skupina jeho poskoků byla vidět už z dálky. ,,Lišaji!" Zakřičela jsem na jejich vůdce. ,,Tady jsi.... Už to začínalo vypadat že jsi utekla. Jako zbabělec..." ,,Nesnaž se mě vyvést z míry. Stejně se ti to nepovede. A teď tě zabiju!" Skočila jsem mu do řeči. ,,Když myslíš...." Pokynul svým poskokům a ti se na mě rozeběhli. Adrien jich zvládnul pár postřílet. ,,Už mám jenom poslední náboj." Oznámil mi a dál je jenom omračoval rukojetí pistole. Našla jsem lopatu a s její pomocí si držela dav dál od těla.
Přesto Lišajových následovníků neubývalo, naopak se zdálo jako by se množili a přicházeli další a další. Brzo to začalo být nad naše síly. Adrien už dávno ležel na zemi, ale já jsem nepřestávala bojovat. Do posledního dechu, do poslední naděje.
Potom jsem se taky složila na zem. Uslyšela jsem nad námi vítězný smích. Je konec. ,,Miluju tě." Zašeptala jsem naposled k Adrienovi a chytila ho za ruku. ,,Miluju tě." Řekl Adrien. ,,Proto to nesmíš vzdát." Strčil mi do ruky, kterou jsem ho svírala, pistoli. ,,Je v ní poslední náboj." Podívala jsem se nahoru k oslepujícímu slunci do tváře Lišaje a stiskla spoušť. Šílený smích se proměnil v řev. Řev hráče, který prohrál těsně před cílem, řev umírání. Potom utichl a mrtvý Lišaj dopadl na zem.