Proč pláčeš, když je to jen sen?

Ukončení

Gabrielův pohled
Probudil jsem se ve svém pokoji. 
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak jsem vlastně usnul. Poslední dobou se to už nedá kontrolovat. Udržovat Berušku ve snu je velice vyčerpávající. Kromě toho to už budou 3 dny. Takže, jestli ji nechci zabít, čímž si nejsem tak docela jist, měl bych s tím přestat. Rozhodně bych s tím měl přestat.
Ukončovací kouzlo ale bude náročné. Bez Noorooa to nezvládnu. Zvednul jsem se a došel, rozhodně ne bez obtíží, pro své mirákulum. Naštěstí má Nathalie volno, jinak by jí ty rány pokaždé, když se mi podlomily nohy, určitě probudily. Nechci ji zatěžovat. Je velice starostlivá a dělá toho pro mě tolik. Obzvláště poslední dobou.
Připnul jsem tu brož na svoji košili a chvíli jentak nechal Nooroo-ovu energii proudit svým tělem. Začal jsem ukončovací kouzlo. Nejdřív jsem ale nahlédl do toho snu. Beruška – Marinette Dupain-Chengová – je tam sama, hledá Kocoura – Adriena. Naštěstí se probudil ještě dřív, neodpustil bych si, kdyby se mu něco stalo a dlouhodobý pobyt ve snu by mu mohl poškodit vědomí.
Ukončil jsem to, ten sen. Stejně nemělo cenu ji tam držet tak dlouho. Akorát se přizpůsobila a klidně by se dobrovolně nechala zabít. Což mě svým způsobem těší. Pletení snů nikdy nebylo zrovna mojí nejsilnější stránkou.
Ještě v podobě Lišaje jsem došel dolů do kuchyně, kde jsem se transformoval zpět a dal Nooroo-ovi najíst. Je čas to skončit. V hlavě mi  probleskla jakási adresa a já věděl, že tam mám jít. Tam mám odevzdat své i paví mirákulum. Zamyslel jsem se nad absurdností možnosti, že mě někdo ovládá a podsouvá mi myšlenky. Blbost. Smetl jsem tu myšlenku okamžitě ze stolu. Až moc okamžitě. O čem to, proboha, přemýšlím? Samozřejmě, že mě nikdo neovládá. Jsem už paranoidní.
Rozloučil jsem se s Noorooem a nastoupil do auta, které mě odvezlo, kam jsem potřeboval. Mirákula jsem dal do otevřené poštovní schránky, která vypadala, jako by byla určená přesně k mému účelu.