Adrien & Marinette
Ptal se mě, jestli s ním odejdu. Já řekla ne. A on zmizel. Nejspíš odešel sám. I tak jsem ho celé hodiny volala a hledala snad všude, kde to šlo. Neměla jsem být tak tvrdohlavá. Samozřejmě, že bych s ním šla kamkoliv. Až na konec světa, na milost Lišajovi, kamkoliv. A teď jsem zůstala sama. Jsem sama ve světě, který není skutečný, a nejspíš tady sama i zemřu. Svalila jsem se do postele a nechala průchod svým slzám. Tohle jsem nikdy nechtěla. Po tom všem to skončí takhle.
Marinette. Nesmíš mě opustit. Musíš se probudit. Jsi silná, to zvládneš. Dal jsem ti náhrdelník, co měl pomoct mě. Doufal jsem, že ti pomůže, ale nic se nestalo. I Asren to už zabalil. Ale já tady pořád sedím a držím tě za ruku. Budu tě držet už navždy. Nevzdám to a ty se určitě jednou probudíš, abys můj stisk opětovala. Musíš se probudit, já tomu věřím.
Najednou světy obou milenců rozzářilo bělostné světlo. Zdálo se, že nevychází odnikud a svou blahodárnou mocí spojuje odtržené.
Oslepila mě bílá záře, myslela jsem, že už je konec. Potom jsem otevřela oči a spatřila Adriena, jak mě drží za ruku. „Adriene!" Objala jsem ho. Zase se mi draly do očí slzy. Tentokrát byly ale skutečné. „Marinette." Zašeptal Adrien do mých vlasů. Taky brečel. „Myslela jsem, že jsi mě opustil." „Já vím. Omlouvám se, nemohl jsem s tím nic dělat." „Ne, to já se omlouvám, měla jsem jít s tebou." Najednou mě Adrien políbil. „Slib mi, že už se nikdy nerozdělíme." „Slibuji." Potom jsme oba najednou zašeptali: „Budeme spolu už navěky."
Po tom zvláštním snu se naše životy daly zase do pořádku. Dozvěděli jsme se, že se Lišaj vzdal mirákula a dokonce odevzdal i to Paví. Sice nevíme, kdo to byl, ale hlavní je, že už nikomu neublíží. Udělali jsme veřejné prohlášení a sami odevzdali svá mirákula.
Přišly letní prázdniny, kdy jsme si užívali jeden druhého a do dalšího roku jsem nastoupila už jako Adrienova přítelkyně. Jak já ho miluju.
Jak já jí miluju.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Gabriel & Nathalie
Zjistil jsem, od koho pochází mé schopnosti, mám už odpovědi na otázky, které jsem si tolikrát kladl. Ale už to pro mě není důležité. Ne tolik, jako tehdy.
Mé srdce se už zahojilo. A minulost je nyní pohřbená. Položil jsem svazek lilií na hrob Emilie. Je čas dát lásce druhou šanci. A právě láska je pro mě teď nejdůležitější. Obejmul jsem Nathalie. Jen s ní chci teď žít.
Dnes je výročí smrti Gabrielovy ženy, proto jsme spolu šli pěšky na hřbitov. Celou cestu panovalo úplné ticho. Na hřbitově Gabriel s naprostou úctou položil květiny na hrob a potom mě obejmul. „Pojďme domů." Zašeptal a zase jsme v tichosti vyrazili nazpátek.
Gabriel je komplikovaný a prožil si toho hodně. Chápu ho, vím, že jakékoliv urychlování by naopak všechno pokazilo. Proto jsem trpělivá. A těší mě, že už alespoň ukazuje navenek, co cítí. Chci při něm stát po zbytek svého života.
ČTEŠ
Proč pláčeš, když je to jen sen?
FanfikceFanfikce na seriál Kouzelná Beruška a Černý Kocour. Co by se tak mohlo stát, kdyby se Beruška rozhodla zničit Lišaje pomocí prastarého kouzla...