Proč pláčeš, když je to jen sen?

Láska

Gabrielův pohled
Nathalie vstoupila do mé ložnice a po chvíli někdo zaťukal. Adrien. Nathalie ho v rychlosti poslala pryč. ,,Mohl jsem si s ním promluvit." ,,Ne..." Zamítla mou myšlenku. ,,Proč ne?" ,,Nevíme, kdo je Kocour a nemůžeme riskovat. Mohl by si spojit tvá zranění s Beruščinným kouzlem." ,,To je pravda."

Od jisté doby je náš vztah mnohem uvolněnější a jsme si čím dál bližší. Už několikrát jsme se i objali.
Najednou jako by mi došlo, že minulost je už dávno pryč. A když žiju přítomností, cítím se líp. Jako by mi po konečně po letech spadlo ze zad ohromné břemeno. Jako by nechat Emilie jít bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Zní to divně, ano, ona byla mou jedinou láskou a nikdy na to nezapomenu, ale snaha přivést ji zpět ze záhrobí mi už přestala dávat smysl.

Jako každý večer se Nathalie postarala o má zranění. ,,Co hodláš dělat, až se uzdravíš? Začneš zase ovládat lidi?" ,,Ne." Odpověděl jsem. ,,Jak to? Ty už snad nechceš vrátit Emilie zpět?" Zeptala se zmateně. ,,Emilie je mrtvá a s tím už nelze nic udělat." ,,Ale můžeš ji vrátit za pomocí mirákulů." ,,Což nebude zadarmo a proč bych se ohlížel za minulostí, když jsem našel nový smysl života."

,,Jak to myslíš?" Nathalie na mě pohlédla se zmatkem v očích. Chytil jsem jí za ruku. ,,Nathalie, já... tě miluju." ,,Gabrieli..." Přerušil jsem jí polibkem sladčím než šťavnaté vyzrálé třešně. ,,Taky tě miluju." Dořekla. Ještě chvíli jsme spolu leželi v objetí, než Nathalie přišlo, že už je hodně hodin. ,,Měl bys už jít spát." ,,Ještě ne. Spal jsem přes den. A předtím, než se vzdám mirákula, se ještě musím pomstít." ,,Ale jsi slabý..." „Tohle zvládnu. Pokud se budu moct proměnit tady..." ,,To půjde." Zatáhla závěsy a zamkla dveře. ,,Možná budu něco říkat, tak si toho nevšímej." Varoval jsem jí a proměnil se.