Jistota, kterou jsem pociťoval se náhle rozplynula jako mlha.
S hlavou schovanou v ohbí lokte mého chlapce, jsem zprvu nevěděl, kde jsem se octl. Když to se mnou v jeho náručí ale trhlo a zaslechl jsem klapot kopyt, dostal jsem strach.
Chtěl jsem od zvuku toho strašlivého zvířete pryč. A to ihned. Jeho ruce mě však přes všechno kroucení odmítaly pustit.
Kňučel jsem, jakoby se mě snad pokoušeli zabít.
Slyšel jsem jeho chlácholivý hlas. Nemohl jsem se ale uklidnit, nešlo to... vlastně jsem ho ani neslyšel, bylo to jako bych náhle ohluchl.
Byl jsem už opravdu zoufalý. Pak jsem ale ucítil silnější tlak v místech za předními packami a ocitl se ve vzduchu. Kopal jsem nohama a nechápavě pohlédl výš. Střetl jsem se s pohledem jeho očí. "Neboj se. Nic se ti nestane," řekl a já i přesto, že jsem netušil, co mi povídá, strnul. Vše okolo jakoby neexistovalo - byl jsem tu jen já a on.
Věděl jsem, že mu můžu věřit, z jeho očí jsem cítil přátelství, stejně jako z očí mé matky lásku. Nenadarmo se říká, že jsou tyto orgány branami do duše. A my psy z nich zvládneme číst velmi dobře.
ČTEŠ
Orthos - pes z Pompejí ✔
AventuraČerný kříženec jménem Orthos - kdysi žijící ve starověkém městě Pompeje; vzpomíná na období několika krátkých let před výbuchem legendární sopky Vesuv, jenž mu přinesla smrt. Stále stojí na stráží a hlídá dům svého pána, který se už nikdy nevrátí, a...
