Ležel jsem tak celé hodiny. Ležel a musel poslouchat tu děsivou změť zvuku a hlasů, která nebrala konce.
Vůbec jsem nevěděl, jaká je právě část dne. Oblak popela zcela zastínil slunce a já světlo neviděl už jak dlouho.
Vrstva spadaného nánosů stále vstoupala, až skoro zcela zasypala okno do pokoje.
Střecha nade mnou hlasitě sténala pod vahou, která na ní spočívala.
Kerberosův štěkot už dávno utichl. Naposledy bylo slyšet bolestné zakňučení doprovázené ránou padajícího stropu.
Hlídací pes nejspíš skončil zavalený zdivem a na místě mrtvý. Svým způsobem to bylo milosrdné. Kdyby jej nezabilo toto, byl by zaživa pohřben v popelu, který by jej nakonec mučivě zadusil. Řetěz mu znemožňoval jakýkoliv pokus o záchranu.
Po nekonečně dlouhé době, kdy smrtelné ticho vystřídalo několik lidských hlasů, jsem se rozhodl vylézt a obhlédnout situaci.
Nejjednodušším způsobem, jak se dostat ven jsem shledal otevřenou střechu v atriu nad impluviem.
Kus sutin jsem odhrabal a po zbytku se pak vyškrábal nahoru na střechu.
Celé město bylo zavalené. Pár lidí cosi dělalo a část jen posedával nebo postávala a němě sledovala tu spoušť.
Ohlédl jsem se k sopce. Ta obludná hora stále kouřila a částečně zatemňovala oblohu. Ale bylo tam ještě něco - šlehající plameny.
Nevěděl jsem, co to znamená. Vlastně jsem si už tak trochu myslel, že je konec tě strašlivé podívané a vše, co cítím a slyším, jsou jen dozvuky katastrofy.
To, že jsem se mýlil, vzápětí prozradil křik. Hysterický křik.
V poslední chvíli jsem skočil zpět dolů ze střechy - dovnitř, domů.
Než jsem ale stihl dopadnout, pohltil mě nepředstavitelný žár, který mě v té vteřině okamžitě zabil.
ČTEŠ
Orthos - pes z Pompejí ✔
AventuraČerný kříženec jménem Orthos - kdysi žijící ve starověkém městě Pompeje; vzpomíná na období několika krátkých let před výbuchem legendární sopky Vesuv, jenž mu přinesla smrt. Stále stojí na stráží a hlídá dům svého pána, který se už nikdy nevrátí, a...
