Ještě nikdy jsem nespal v lidském pelechu, který nazývají postelí, a navíc tak blízko člověku.
Vzbudil jsem se v objetí mého chlapce, zakrytý tenkou houní. Byl to nový zážitek a rozhodně jsem nemohl říct, že by se mi nelíbil.
Byl čas vylézt a jít se najíst. Byl jsem položen na zem a pozoroval, jak se chlapec obléká.
Při pohledu, jak si potom umýval obličej, mě přepadla ohromná žízeň, ale nevěděl jsem, kde se napít. Začal jsem na něj tedy štěkat v domnění, že mi porozumí. Netušil co po něm chci a pouze mě pohladil.
Kam šel, tam jsem se vydal i já. Stále jsem doufal v trochu vody a všelijak mu naznačoval svou potřebu. On si ale myslel, že si chci hrát - což situaci ztížilo tím, že jsem hru nikdy neodmítl a on si mé žádosti vykládal špatně.
Když už jsem byl ale tak utahaný, že jsem jazyk tahal pomalu po zemi, konečně jsem vodu dostal. A nejen to dostal jsem i nažrat.
ČTEŠ
Orthos - pes z Pompejí ✔
مغامرةČerný kříženec jménem Orthos - kdysi žijící ve starověkém městě Pompeje; vzpomíná na období několika krátkých let před výbuchem legendární sopky Vesuv, jenž mu přinesla smrt. Stále stojí na stráží a hlídá dům svého pána, který se už nikdy nevrátí, a...
