You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

11.

,,Erene utíkej!"

Křičela jsem, brečela. Nesměl umřít, ne...
Kolem pobíhalo několik titánů, já se krčila s Levim u stromu a oba jsme doufali, že se Eren dostane do bezpečí.
Takhle ta výprava skončit neměla... Měli jsme se jen porozhlížet, ne umírat...

Vždyť ještě před dvaceti minutami jsme v klidu seděli na koních, jeli pomalým tempem a povídali si. Teď... Teď umírali zkušení i nezkušení vojáci, koně splašeně utíkaly a my se krčili u stromu, který nás stejně nezachrání...

Pozorovala jsem, jak Eren bojuje o život a poslouchala, jak Levi zrychleně dýchá. Chtěla bych mu pomoct... Chtěla bych... Ale nemůžu... Ne teď...
Co by bylo s Levim. V jeho očích bylo jasně vidět, že by tam nejraději vtrhl. Nemohl... On taky ne... Zabraňovala mu v jedna velká věc. Jedna velká stupidní věc!
Zatracená větev, jež mu spadla na část těla. Není vážně zraněný, ale nemůže se odtud dostat.

Nevěděla jsem... Měla jsem jít pomoc Erenovi, který bojoval o holý život a snažil se dostat do bezpečí.
Nebo Levi... Nejspíš zraněn velkou dřevěnou věcí... Zoufalý a prozatím nemohoucí...

,,Kurva!" ozvala se nadávka vedle mě. Levi se snažil vyprostit ze spod velké dřeviny, avšak marně.
Ne... Nemohla jsem jen tak sedět. S větví na Leviho těle jsem nemohla nic dělat... Nešlo to...

Zvedla jsem se, vzala mé i Leviho čepele a pomocí 3MDG se přitáhla ke stromu poblíž bojiště. Byla jsem jejich jediná možnost. Erenově došel plyn už dávno... Jedinou funkční 3DMG jsem měla já.
Měla jsem perfektní výhled...
Výhled na Erena a jeho docházející síly... Titána, který mu šel po krku... A taky to perfektní místo, které jsem musela trefit...

Titán ležel na zemi, Eren byl u Leviho a já nehnutě stála a pozorovala ta jatka.
Tolik těl...
Tolik krve...
Tolik zmařených životů...
Zaslechla jsem křik, nadávky, pláč. Hluboký mužský hlas, jež byl doplňován vzlyky.

,,Proč jsi kurva nezdrhnul! Proč jsi takový pitomec! Erene kurva řekni už něco!" Levi už nebyl pod onou dřevinou. Držel Erena pevně za límec bundy legie a přímo hystericky po něm řval, zatím co
Eren na něj nechápavě koukal...

,,Heichou..."

,,Žádný ,,heichou" Erene! Mám toho dost, kurva vzpomeň si! Teď hned!" Levi byl unavený, nezvládal to. Šlo to na něm vidět...
Tohle byla první chvíle kdy jsem věděla, že bych měla radši mlčet. Nic neříkat... Jen se dívat... A být tady pro případ, že by se něco pokazilo...

,,Co? Na co si mám vzpomenout? O čem to mluvíte!?" netušil, absolutně vůbec nevěděl, o čem to Levi mluví. Proč tak křičí, proč mu tečou slzy po tváři, proč se o něj tak bojí...

,,Posral jsem to... Posral jsem to... Moc jsem to posral! Erene omlouvám se! Omlouvám se, že jsem šel pryč! Omlouvám se, že jsem byl takový pitomec! Omlouvám se! Za všechno! Slyšíš?! Omlouvám se, tak už si prosím vzpomeň!"

Bylo to jako noční můra. Zoufalý Levi, nic netušící Eren a bezmocná já...