You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

21.

A byli jsme zase tady. Na místě, kde tekla krev, ozýval se křik a lidé umírali v každé vteřině. Byli jsme obklíčeni titány, měli jsme plán výpravy, tak co se pokazilo? Chvílemi to vypadalo, jako kdyby dokázali předpovědět každý náš krok. Hromady mrtvých těl byly všude, sem tam jsem zahlédla i nějakou známou tvář. Někoho, koho jsem třeba potkala na výcviku nebo třeba v jídelně. Mrtvých zde bylo opravdu mnoho.

Držela jsem se kluků. Levi jel jako první, stále si držel své postavení ,,nejsilnějšího vojáka lidstva", Seb s Erenem jeli přímo za ním a já se jich držela jako klíště. Plán byl dostat se co nejdál od titánů. Na tohle jsme neměli, bylo jich zde příliš a stromů tady bylo naopak málo, neměli jsme se o co zachytit 3DMG. Po cestě jsme potkali jinou skupinu. Mezi nimi byla i Hanji. Levi rychle slezl z koně a vydal se k ní. O něčem chvíli diskutovali, Levi vypadal, že se co chvíli začne vztekat, ovšem Hanji nakonec přikývla, i když jsem nevěděla na co. 

,,Hej," drcnul mi někdo do nohy. Byla jsem tolik zabraná do odezírání z Leviho úst, že jsem si nevšimla Seba stojícího u mého koně. Slezla jsem z toho svého a vyčkávala na rozkazy nebo připomínky.

,,Poslouchej, dál s náma nejedeš, pojedeš se slečnou Hanji, ví kam jet," prohodil jen tak a jakoby čekal, že jen přikývnu, poslušně nasednu na koně a ty tři tady nechám. Samozřejmě, že jsem nic neudělala. Zůstala jsem stát na místě, přesvědčena o tom, že nepojede nikam, že neujede zbaběle pryč.

,,Anno, posloucháš mě? Potřebuju, aby sis teď nasedla na toho koně a poslouchala Hanji, jo?"

Ne...

,,Anno? Sakra nasedni na toho koně!"

,,Ne," špitla jsem. Nemohla jsem odjet. Jen tak. Sednout a jet. Čekat, že za námi potom přijedou, i když se to stát nemusí. Nechtěla jsem jet. Vědomí, že bych o ně mohla přijít mě tížilo. I když jsem je měla na očích, bála jsem se. Nemohla jsem...

,,Já jsem se neptal. Nasedni na toho koně a-"

,,Řekla jsem, že nikam nejedu!" byla jsem zoufalá.  Věděla jsem, že nakonec opravdu budu muset odjet, ale oddalování odjezdu mi dávalo jistý pocit bezpečí. Dokud jsme spolu, nic nám nehrozí. Seb na mě zmateně hleděl. Byl jako Levi. Na povrchu nepřístupný, pevný jako skála, ale do svého vnitřku si pustil jen někoho. Levi pustil Erena a později i mě. Sebastian pustil pouze mě a šlo na něm poznat, jak ho bolí, že mě musí poslat pryč. Věděl, že tohle může být naposled, co se vidíme. Věděla jsem to i já, věděli jsme to všichni a nejhorší na tom všem bylo, že s tím už nešlo nic udělat. Zaslechla jsem koně a povel, ovšem téměř nic jsem nerozumněla. Dusot koňských kopyt rozvířil prach a Hanji se se svou skupinou vydala pryč. 

,,Nemůžu dávat pozor jestli si v pořádku. Ani já, ani Eren, ani Levi. Prosím, jeď za Hanji," leskly se mu oči, ovšem to mně taky. Myslela jsem si, že jsem nejméně ufňukaná mezi mnou, Sebem a Tommym. Opak je pravdou. Ale za to mohl on... Ta smíchanina Leviho a Erena, která mě posílala pryč. Prohrála jsem, věděla jsem to. Přikývla jsem, ačkoli nerada.

,,Hanji na tebe počká kousek odsud. Ani tady není bezpečno, nechce riskovat," ucítila jsem ruku na svém rameni a jakoby zároveň s Erenovou rukou na mě dopadla tíha, kterou jsem nebyla schopna unést. Prostě jsem toho kluka s hnědými vlasy a věčně debilními kecy objala a doufala, že to není naposled.

,,Všechno bude v pohodě, jo? Až to skončí, vrátíme se zpátky, budeme žít v klidu, bez titánů. Postavíme se opět na vlastní nohy," hladil mě po zádech.

,,Anno, musíš jet," Levi, už připravený na koni na jejich nastávající boj zabodával pohled na hřívu svého vraníka.

,,Neříkej, že ty nechceš obejmout," prohodila jsem s lehkým úsměvem. Byla na ně vidět značná únava. Chtěl to skončit co nejdřív.

,,Až se vrátíme," šeptnul do lehkého větru a pomalu se rozjel zpět. Chyběli mi už teď. Srdce mi bušilo jako při infarktu a ruce se mi třásly jako při nízkých stupních. Eren seděl na koni taky, prozatím naposled se na mě usmál a vydal se za Levim. Zbýval už jen jediný...

,,Vrátíme se, uvidíš," nebrala jsem ho jako kamaráda, soupeře, spolubojovníka nebo vojáka. Brala jsem ho jako partnera, blízkého, člověka, kterého miluju. A i přes tyhle fakty jsem nevěděla, co mám dělat. Nejraději bych zůstala s ním, žádné loučení, nic, jen zůstat. Nechala jsem rozhodovat jinou část sebe, tu část, kterou probudil právě on. Musela jsem už rychle vyjet, ale bylo mi jasné, že později bych litovala, že jsem se s ním alespoň pořádně nerozloučila. 

Objala jsem ho kolem krku a přitáhla do polibku. Nechtěla jsem se odtáhnout, ale musela jsem. Jednak kvůli nedostatku vzduchu a jednak kvůli skupině, kterou jsem musela dohnat. Rychle jsem nasedla na koně a do rukou uchopila otěže.

,,Nic mi k tomu neřekneš?" pohladil mého koně. 

,,Přežij, pak ti to řeknu," usmála jsem se a pobídla koně. Nemohla jsem se zdržet už ani vteřinu. Potom by tady bylo to riziko, že bych neodjela vůbec. Rychle jsem projížděla lesem. Sebastiana nechala za sebou. Teď už mi zbývalo jen doufat.

Jela jsem po stopách koní, byly krásně vidět, bylo vlhko a takové stádo koní udělá dost viditelnou stopu. Skupinu jsem stále neviděla, a tak jsem pokračovala v cestě. Cosi jsem zahlédla v dálce, zelený plášť. Spoustu zelených plášťů. Téměř polovinu Hanjiiny skupiny, mrtvou, potrhanou, rozdupanou...

Zastavila jsem koně, bylo to riziko, ale potřebovala jsem se ujistit, že zde neležela samotná Hanji. Stopy menšiny koní ale pokračovaly dál, takže někteří museli přežít. Byla tady hotová jatka, těla titánů i lidí ležela na sobě. Všude krev, roztrhané oblečení, končetiny a hrobové ticho. Děsivě mrtvolné ticho...

Můj kůň šel náhle k zemi. Padal a já musela jednat. Pokud neuhnu, ten kůň mě zalehne. Netušila jsem, co se stalo. Ten kůň byl najednou prostřelený skrz na skrz. Měla jsem štěstí, že mě dotyčný netrefil do nohy. Ale co teď? Byla jsem tady sama, mezi mrtvými vojáky. Zaslechla jsem hlasy. Byly blízko. Náhle z vysoké trávy, která byla všude kolem vynořil Toby. Myslela jsem si, že tady byl schovaný celou dobu, aby ho nikdo neviděl. Když se ale vedle něj vynořil vysoký chlapec, úsměv z potkání známého opadl a já měla zmatek v hlavě.

Než jsem stihla ovšem něco říct, ozvala se rána a já šla k zemi tak, jako můj kůň před tím a náhle jsem se propadla do tmy.