You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

24.

Tiše jsem čekala, až budu sama. Neodcházeli, ani to nevypadalo, že by se někam chystali. Možná si to muž ze včerejšího dne vymyslel, možná chtěl, aby mě chytili při útěku, možná nás zaslechli a výpravu zrušili. Ale proč by mi dával ty klíče? Jsou od mé cely, vím to. V noci jsem je zkoušela. Proč jsem neutekla hned v noci? Protože jsem za dveřmi slyšela kroky, hlasy a sem tam i hlasité pískání. Celou tu zatracenou noc jsem probděla, nemohla jsem spát, nešlo to... Tudíž budu ráda, když odjedou co nejdříve.

Párkrát tudy prošel Toby, na tváři nesl kamennou masku, jen tak vždy nenápadně přišel a zase odešel. Nevnímal mě, nevšímal si.  Už jsem pomalu začínala pochybovat od jejich odjezdu. O mé šanci na útěk. Náhle ale přišel muž, starší muž s knírkem. V zádech se už trochu hrbil, vlasy měl šedivé. Tiše pokynul vojákům, kteří okamžitě opustili chodby a já zůstala s mužem sama. 

,,Počkej deset minut, pak jdi," prohodil s pokřiveným úsměvem a vydal se k odchodu. Než jsem se ho stihla zeptat na jméno, zmizel za dveřmi. Je to tady. I když jsem seděla líně na zemi, byla jsem připravená okamžitě vystartovat. Poklidně jsem oddechla a poslouchala dění. Ozýval se pokřik, hlasy, dusot koní. To vše nabíralo na větší hlasitosti a po chvíli utichlo úplně. Už nebylo slyšet nic. Jsou pryč...

Vyhoupla jsem se na nohy a zamířila ke mřížím své cely. Klíč, jež jsem celou dobu hřála v dlani jsem zasunula do zámku a otočila s ním, dokud se neozvalo lahodící cvaknutí. Mříže jsem s tichým vrznutím otevřela. Zastavila jsem... Musela jsem být potichu. Co kdyby náhodou neodjeli všichni. Nemůžu si dovolit, aby mě chytili. Byl by to průser a já bych přišla o jedinou možnost. 

Tiše jsem se kradla chodbou. Mé srdce tlouklo rychle, dlaně se mi potily. Vždyť ty dveře nejsou tak daleko, proč to tak trvá... Potřebovala jsem být rychle pryč. Už jsem dosáhla na kliku. Jakmile mi dveře dovolily kráčet dál, už jsem na nic nečekala a rozběhla jsem se. Před zatáčkou jsem se vždy zastavila, zkontrolovala vzduch. Jsem skoro venku...

Budova byla veliká, člověk by se v ní mohl snadno ztratit. Stačilo se ale jen párkrát podívat z okna. Zahlédla jsem koně. Volné koně. Nikdo u nich nebyl, nehlídal je. Byly to ty koně, o kterých mluvil ten muž.

Zdálo se to jako věčnost, pobíhání po chodbách, koukání z oken, orientování se v chodbách. Do pár minut jsem ovšem byla venku. Snad mi zbýval nějaký ten čas. Doběhla jsem ke koni, velký hnědák si mě prohlížel krásnýma očima. Byl to kůň nepřítele, přesto měl nějaké to kouzlo. Usmála jsem se a pohladila ho. Osedlaný byl. Všechny koně byly. Stačilo jen nasednout a jet. 

Přijela jsem před budovu, ve které jsem pár dní pobyla. Opravdu byla veliká, a taky zchátralá. Před ní se rozprostírala krajina a cestička, na které byly čerstvě vyryty kopyta. Nemůžu jet přímo za nimi. Vlastně můžu, jakmile je doženu, objedu je. Určitě si dají pauzu, budou muset. To bude ta má příležitost. Pobídla jsem koně a rozjela se přímo po stopách.

Jela jsem už nějakou tu hodinu. Měla jsem je nablízku. Věděla jsem to. Byly zde odpařená těla titánů, čím blíže jsem byla, tím méně se stihla těla odpařit. Postupně jsem zpomalovala, byla jsem unavená. Zavíraly se mi oči a mému koni už také pomalu docházely síly. Zahlédla jsem kouř, kouř z tábořiště. Zastavili...

,,No tak chlapče, teď je ta šance, tak ještě vydrž, ano?" pohladila jsem jej po hřívě a znovu jej pobídla. Jakoby mi rozuměl, přidal, nejspíš se sám přemlouval, aby ještě chvíli vydržel. Pomalinku, v klidu, tiše. Nesměli mě vidět ani slyšet. Když byli dostatečně daleko ode mě, já byla hrdě před nimi a aniž bych koně pobídla, plnou rychlostí se rozjel tam, kam jsem jej vedla. Za pár hodin budu doma...

Únava, zima, znovu únava a znovu zima. Už jen kousek, malý kousek. Nemůžeme zastavit, nemůžeme. Určitě už dávno vyjeli. A ačkoli máme náskok obrovský, čím dřív doma, tím líp. Potřebuju svou postel, dobré jídlo, Seba... Potřebuju Leviho buzerování a Erenovo poučování... Potřebuju svůj klid. 

Už jsem za hradbami Rose. Je den, jela jsem celou noc. Kolem je plno lidí, usmívajících se dětí a vykládajících si starších párů. Zahlédla jsem i pár rekrutů z legie, nevypadali ovšem, že by se vrátili z boje. Nejspíš to byla náhradní garda. Jakmile jsem přijela na místo, myslela jsem, že umřu. Takhle bolavá jsem snad ještě nebyla. Třeštila mi hlava od denního sluníčka, žaludek křičel o kus jídla a nohy se mi podlamovaly slabostí. Už jsem nemohla...

Koně jsem dala do stájí. Bylo zde hodně volných míst. Spousta lidí se nevrátila, včetně mě. Box mého minulého koně byl prázdný, vyklizený. Nepočítali s mým návratem. Taky co jsem mohla čekat. Bylo tady celkově nějak prázdno. Nikde nikdo. Nejspíš jsou všichni zavřeni ve svém pokoji a truchlí nad ztrátou kamaráda. 

Ploužila jsem se do hradu. Neměla jsem sílu zvedat nohy, a tak jsem je jen šoupala. Těžce jsem otevřela velká vrata. Byl tady nepořádek. Na úklid asi neměli náladu, ale co Levi? Ten si náladu spravuje právě úklidem... Stoupala jsem do schodů a silou vůle držela oči otevřené. Tady už jsem být potichu nemusela, přesto jsem na sebe neupozornila. Byla jsem špinavá, sprchu mi nedopřáli, ale ani na ni jsem neměla pomyšlení. 

Nezamířila jsem na holčičí ubytovnu, ne... Mířila jsem rovnou na tu chlapeckou. Tam teď chci být. Tam mám důvod být. Kráčela jsem chodbou zavřených dveří. Nikde nikdo. Smutek tady visel ve vzduchu. Už jsem skoro byla u těch dveří. Nohy mě nesly sami od sebe. Já už téměř spala. Stála jsem před nimi a malátně zvedla ruku. Kliku už nestačím, musela jsem zaklepat. Tiše, ale účinně, za dveřmi se ozvalo povzdechnutí, šourání se pokojem a následné cvaknutí kliky.

,,Jsem doma..."

Neumřela jsem! Stále žiji a stále plánuji pokračovat! Jen jsem byla o víkendu na AFku a ještě teď jsem trochu mrtvá 😅