You're my family//Never Stop Dreaming 2 (Ereri/Riren)

30.

Sotva jsem se probudila a už stojím na nohou. Vlastně, dobře mi bylo už delší dobu. Jen matně si vzpomínám, co se dělo. Poslední co si pamatuji před probuzením, byla Erenova uslzená tvář. Kluci mi vysvětlili, že jsem umřela, což se mi moc věřit nechtělo, i přes to, že jsem stále ještě cítila tu těžkou tyč v těle, a že se ve víru zoufalství pokusili dostat domů. Když se jim to povedlo, chtěli mě zpět. Na jednu stranu jsem jim vděčná, že se mě tak snadno nezbavili, na druhou stranu jsem už mohla mít klid, ovšem jsme zpět ve světě, kde žijeme bez hrozby titánů, takže klidu mám dost. Nakonec jsem nad tím jen mávla rukou, přece jen, co bylo-bylo a já jsem opět naživu.

Sebastian si stále nezvykl na naše vymoženosti. Napřed bojoval s mixérem a pak v autě s pásy. Chvíli mu trvalo, než se naučil fungovat v domě, ale teď už to jde bez problémů. O Tommym nemluvíme. Nechceme, oba jen tiše truchlíme a doufáme, že jeho smrt byla rychlá. To ovšem už nezjistíme.

Seděla jsem na balkóně, bylo chladno, a tak jsem byla zabalená v dece. Koukala jsem na noční zataženou oblohu a u toho popíjela kakao. Eren i Levi už dávno spali, byli unavení, museli popřeházet věci v baráku. Mají ložnici Erenovi matky a já si nechala svůj pokoj, jež se musel přemalovat a úplně předělat.

„Měla by sis jít lehnout, ať nejsi přetažená,“ prohodil hluboký mužský baryton. Posadil se za mě, mou deku trochu poupravil a pak mě do ní zavrtal ještě víc. Silné paže mne ovinuly a já se spokojeně opřela o pevné hřejivé tělo.

„Nechce se mi spát, to bys měl jít ty. Dneska si svedl drsný boj s vysavačem, musíš být unavený,“ tiše jsem se zasmála. Sebovi dlouho nešlo do hlavy, jak je vůbec možné, že ta věc saje špínu.

„A přesto, že stále nechápu, jak to funguje, jsem vyhrál,“ přistál mi polibek do vlasů a hned na to na líčko.

„No jo ty hrdino,“ otočila jsem se čelem k němu, pohodlně se usadila na jeho klínu, hlavu opřela o jeho rameno a rukama objala kolem pasu. Stále jsem byla pod dekou, jakoby Seb hlídal aby nespadla, aby se chladný vzduch nedotýkal žádné části mého těla.

„Už se ti chce spát?“ zamumlal a dál mě objímal. Bylo mi tak dobře, spát se mi rozhodně nechtělo, ačkoli to teplo jeho těla bylo neskutečně uklidňující. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Tak úžasně voněl. Nepotřeboval žádné kolínské, prostě voněl tou svou specifickou vůní heřmánku. Na zem dopadla první kapka. Dnešní den byl horký, takže večerní deštík přišel vhod. Další spadla přímo na Sebovu ruku, mírně sebou cukl.

„Pojď, půjdem dovnitř, ať nepromrzneš,“ řekl ten, který na sobě měl jen tepláky a tričko s krátkým rukávem. Nechtěla jsem dovnitř, je tam ticho a venku je i přes déšť příjemně. Beze slov jsem se vymanila z jeho objetí a vydala se dovnitř. Sebastian se vydal hned za mnou, zavřel dveře na balkón a zamířil do pokoje. Já jsem měla ale jiný plán.

„Budeme vevnitř, když mě chytneš,“ prohodila jsem a deku odhodila na zem. Chvíli jsem počkala, až si Seb uvědomí, co mám v plánu a pak už jsem brala schody dolů po třech, div jsem se nepřizabila. Nic neříkal, jen okamžitě vystartoval za mnou. Otevřela jsem dveře ven, déšť byl už silnější, bude pořádný slejvák. Jen v triku, tenkých teplácích a papučích jsem vyběhla ven. Slyšela jsem volání mého jména, ale přes déšť to moc slyšet nešlo. Prostě jsem utíkala ulicí, nevědouc kam a smála jsem se tomu, jak Seb byl daleko.

Bylo to tak moc fajn. Ten studený déšť, tma a jen pouliční lampy. Ticho a klid. Měsíc ani hvězdy jsem neviděla, všechno bylo schované za tmavými mraky. Utíkala jsem a utíkala. Netušila jsem, zda Sebastian běží stále za mnou. Neslyšela jsem ho a ani neviděla. Trochu mě mrzelo, že to vzdal. Nejspíš doufal, že když to vzdá, vrátím se. Hraju ale podle svých pravidel. Budu běžet, dokud mě nechytí. Doběhla jsem až na kraj lesa, minula jsem takovou starou chaloupku, mohla bych se pod ni schovat, ale ne, běžela jsem dál. Do lesa jsem ovšem nevkročila. Držela jsem se jen kraje. Tahle hra mě ale po chvíli přestala bavit, Sebastian není pro žádnou srandu, asi budu chvíli hrát uraženou.

Otočila jsem to a vydala se zpět. Byla mi ale zima, možná bych v té staré chatrči mohla chvíli počkat, až se déšť uklidní. Už jsem zatáčela ke starým dveřím, když mě náhle popadly opět ty známé ruce. Měla jsem chuť se znovu rozběhnout, ale ne, nebylo by to fér. Chytil mě, prohrála jsem. Teď už by úprk neměl cenu.

Místo toho jsem ho políbila, objala a tiše zašeptala:„Gratuluji, vyhrál jsi, znovu…“

Venku bylo už opravdu chladno, oblečení jsme měli promočené, takže jsme se zabouchli v té chalupě. Uvnitř bylo prázdno, dlouho zde nejspíš nikdo nebyl. Byla tma, ale naštěstí tady bylo pár ohořelých svíček, které se daly ještě zapálit.

„Snad to brzo přestane,“ špitla jsem. Posadila jsem se na zaprášenou postel, která vypadala kupodivu celkem dobře. Seb zapálil poslední použitelnou svíčku a otočil se ke mně. Byl zamyšlený, na tváři měl kamenný výraz, přesto šlo poznat, jak spokojený je. Koukal na mě jako by přemýšlel, kdo jsem, jakoby mě neznal.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, celkem mě jeho výraz děsil. Postavila jsem se a přešla k němu. Byl jako bez duše, přesto na mě stále upíral ty zelené oči.

„Sebe vnímáš mě?“ zamávala jsem mu rukou před obličejem. Usmál se. Ale ne tak, jako vždy. Tenhle úsměv byl takový–kulišácký. Úsměv jsem mu oplatila.

„Miluju tě, víš to?“ byl jiný, nebo alespoň něco na něm. V očích měl takovou zvláštní jiskru. Tahle situace byla celkově nějak zvláštní. Venku byl rachot od deště a vevnitř voněly svíčky. Jen jsem se lehce zasmála, věděl moc dobře, že je pro mě moc velké štěstí, které nehodlám pouštět, a které si budu opatrovat do konce života.

Jedna jeho ruka mě objala kolem pasu a druhá si mě přitáhla do polibku. Všechno bylo jinak, i vzduch byl úplně jiný. Vypadal tak vyrovnaně, jako kdyby tohle celé plánoval. Já byla ale zplašená, srdce mi tlouklo hlasitě, možná ho slyšel i Seb. Přesto jeho klid na těle pomáhal vyprázdnit hlavu a já byla úplně podvolená Sebastianově jakékoliv vůli.

Domů jsme se vrátili až druhý den. Slunce opět hřálo, kolem pobíhaly děti ze sousedství a my se Sebastianem kráčeli ruku v ruce zpět. Vešla jsem do domu, ve kterém to vonělo boloňskou omáčkou. Levi klidně vařil oběd a Eren koukal na televizi. Já se posadila do kuchyně ke stolu, podepřela si rukou hlavu.

„Půjdu si lehnout,“ přistála mi pusa na líčku a hned na to Seb odběhl po schodech nahoru. Tohle se mi líbilo. Všichni spokojení, žádné hádky, žádné starosti, žádní titáni. Jen já, Seb a Eren s Levim. Možná bylo nakonec dobře, že mě tehdy ta ženská vzala do sirotčince.

„Erenovi jsem řekl, že jste odešli až dneska ráno, ale pro příště už tak nedupejte po schodech a promluv si s ním, ať mi později nebrečí, že si mu nic neřekla a že ho nepotřebuješ,“ usmál se Levi a pocuchal mi vlasy. Přikývla jsem a švihla sebou o stůl. Tohle vypadá na konečně skvělý život.

🐾🐾🐾🐾🐾
Tak! Nerada to oznamuji, ale KONEC
Tahle Anna si už prožila dost, tak je načase nechat ji už konečně v klidu😌
Každopádně Anna se objeví ještě ve spoustě dalších příbězích. I Sebastian a možná i Tommy🤗
Snad vás příběh bavil až do konce, i když jsem měla v plánu úplně jiný 🤭ale ten se mi už moc nelíbil, zase nechci být tak zlá 😌🤗
Moc děkuji, že jste tuto knihu jen tak neodložili, když jsem měla trochu delší pauzu se psaním ❤️ teď už by mělo ale být zase všechno v pořádku a kapitoly budou častěji ❤️🤗

Nicméně bych ráda oznámila, že zítra výjde nová kniha!🤗
Je to taková menší parodie na příběh od Alianor1 (její originál máte jako povinnou četbu), se kterou tuto parodii taky píšu 🤗
Více vysvětlení pro tento nový příběh pod názvem Help! bude až zítra🤗

Knihy, které mám teď rozepsané, jakožto Rewrite the Stars a Do you wanna play with me budou dopisovány postupně, napřed dopíšu RtS a až poté DywPwM. Také mám předepsaných pár úplně nových Ereri, které budou vydávány taktéž postupně 😌🤗

Ještě jednou děkuji a zase zítra!❤️🤗